Podzimní vandr 2018

Když jsem na táboře dostal nápad uspořádat vedoucovský puťák (pro pořádek zvaný vandr), nemohl jsem tušit, že jeho začátky budou podezřele podobné těm puťákovým. Skupina šesti nahlášených účastníků totiž brzy začala povážlivě řídnout. Tu pracovní povinnosti, tu stěhování, tu záda, tu krk a ejhle….zbyl jsem sám 🙂 Ale zařekl jsem se, že před takovou drobností neuhnu, a když se ke mně přidala i Zuzka na jednu denní etapu bez spaní pod širákem, vypadalo vše hned veseleji. Začali jsme  návštěvou Žofínského pralesa, které se účastnila především Zuzky dlouhá a široká rodina. Prohlídka s odborným výkladem rušená jen mými laickými dotazy byla naprosto báječná. Po tomto extrémním zážitku jsem se přesunul k rybníku Zlatá Ktiš. Zde jsem dlouho do noci naslouchal troubení jelenů, kteří na sebe halekali z protilehlých kopců. Ráno jsem nestačil ani sbalit a užuž tu byla natěšená Zuzka. Naházel jsem všechno do báglu, ten na záda, a jak jsme šli a kecali, tak jsem z ničeho nic zjistil, že stojíme v poledne u rybníka Kapelunk, kde jsem chtěl původně přenocovat. Na výpusti opravené hráze byl příjemně vyhřátý plech a žulové kameny. Tak jsme tam bohatě poobědvali, načež jsem zjistil, že vůbec nezáleží na velikosti batohu, který má Zuzka na zádech. Vždycky je napěchovaný dobrotami – ano pro vás, co jste nejeli, ještě jednou… DOBROTAMI 🙂 V Pohoří na Šumavě jsme samosebou neopomněli navštívit kostel, kde jsme ale úžasně krásně a dojemně zapěli pár tezáckých kousků. Bohužel nejde oblažovat zpěvem turisty donekonečna a tak jsme vyrazili dál. Zuzka se oddělila až u Jiřické cesty, kde vydala poslední laskominy a odešla směrem k silnici, aby ji mohla dopravit sestra autem k rodičům do Lužnice. To jsem ještě netušil, že cestou ji řádně potrápily manželovy pohorky, které jí způsobily takové modřiny, že zkoušela jít bez nich. Já si našel po chvíli marného hledání místečko pod bukem, protože kde se mi líbilo, líbilo se už dřív mravencům. Bivakoval jsem na samé hranici a hleděl tak Rakušákům do lesa přes potok. V sedm padla tma, a když nebylo Zuzky batohu, šel jsem spát. Vzbudil jsem se vyspalý uprostřed noci, protože takhle brzo jsem šel spát naposledy ve druhé třídě 🙂 Naťukal jsem pár pozdravných sms a znovu zalomil. Ráno snídaně a nádherná cesta přede mnou. Myslel jsem si, že se mi bude takhle samotnému furt něco honit hlavou, ale místo toho jsem vnímal ten neskutečný klid kolem mne i ve mně. Žádné rušivé myšlenky, jen dokonalý pokoj. Byl nádherný den a pak jsem si vzpomněl na slova Zuzky, že bychom u nich na chalupě mohli zapařit s Kláry kytarou. Začaly mě svědit prsty a tak jsem vzal kramli na červenou a vydal se rovnou do Lužnice. Cestou jsem ještě potkal neuvěřitelného domorodce na kole. Šlapal na staré herce naložené pytli s kdo ví čím. Musel do toho šílenýho krpálu dupat už aspoň tři kiláky a přesto když mne míjel, tak pravil nezadýchaným hlasem „Tak vás zdravím, dobrý den“….. ještě dlouho jsem za ním nevěřícně hleděl. Netrvalo dlouho a cestou kolem pastvin jsem zíral podruhé. Scházím stezkou mezi elektrickými ohradníky, kde se klidně popásaly kravky, když tu koukám, že se jedno tele dosti neklidně popásá přímo na cestě. Zastavil jsem patnáct metrů od něj. Pohlédli jsme si do očí, skot zavětřil a to neměl dělat. Propocená trička a ponožky totiž vytvářely i na tuto vzdálenost smrtící koktejl. Nebohý živočich sprintem prosvištěl pod ohradníkem, nedbaje na elektrické výboje. Z tohoto klání jsem tedy vyšel jako vítěz. V Lužnici jsem vyhledal nejodřenější modrou Fábii v jihočeském kraji a byl jsem u cíle. Večer jsme opravdu mocně zapěli a v půl třetí šli spát – krása. Ráno jsme vyrazili na bohoslužby do Kaplice, která nás hostila už před čtrnácti dny, po propršeném pátku. Mimochodem smrad z našich mokrých ponožek a bot tehdy vyvětrali až v neděli, těsně před bohoslužbami, taková to prý byla koncentrace 🙂 Já se naštěstí tentokrát osprchoval, takže jsme zanechali jen příjemné dojmy. Po skvělém obědě jsme naložili Zuzky modrého žrouta olejů, jejichž prázdné i plné obaly zaplňovaly prostor, kam se normálně dávají nohy, a vyrazili zpět do najednou tak fádního, civilního života. Mohu tedy směle prohlásit, že historicky první vandr byl skvělý a už se nemůžu dočkat toho jarního. Ano, ano, čtete dobře. Plánuji rozšířit nabídku na dva puťaky pro děcka a dva vandry pro dospělce. Ať tedy zhynou objektivní důvody neúčasti a hurá do lesa.       Howgh