Modlitební setkání na Vlčici

Naše Barunka, čestná to členka Vlčice II, byla na modlitebním setkání, které hostila zimní, ojíněná a úplně jinak krásná VLČICE. Ochotně souhlasila, že nám k tomu něco napíše a vyfotí. Je z toho, u Barči nikoli překvapivě, krásná osobní výpověď:

„Jaké bylo vrátit se na Vlčici?“, zněla Myšokova otázka.

Kouzelné, jako vždy, kdy jsem tam byla buď jako dítě, nebo vedoucí na táboře, nebo jen na návštěvě, či brigádě.

Ale, přeci jen to bylo v něčem jiné. Třeba už jen v ročním období, ve kterém jsem teď Vlčici navštívila. Uvědomila jsem si, že ačkoli tam jezdím cca 15 let, nikdy jsem tam nebyla v zimě. A byla to opravdová proměna. Sníh a zmrzlá krajina udělali tenhle můj vzpomínkový svět, kouzelným zase trochu jinak…

Druhou změnou byli lidé, se kterými jsem tam ten víkend strávila. Většinou tam bylo plno dětí, přátel a vedoucích které jsem znala od malička. Nyní nás tam bylo 8 a znala jsem 3. Tím se dostávám k tomu, proč jsme vlastně Vlčici navštívili. Jednalo se o takové modlitební, předvelikonoční, ztišení. Měli jsme zde možnost věnovat ničím nerušený čas pouze Bohu. Ráno jsme si rozdali texty (pár různých veršů + 1 žalm), nad kterými jsme se mohli v průběhu dne zamýšlet a večer společně sdílet zážitky, myšlenky, pocity, vjemy atd.. Celý víkend probíhal v tichu, po celou dobu všichni mlčeli. Mlčení se porušovalo pouze při modlitbách a zpívání před jídlem a po jídle, když jsme si povídali o textech z rána. Spali jsme v kuchyni v zasedačce, kde se topilo v kamnech. Někdo dokonce venku – ale na to jsem odvahu nenašla 🙂

Třetí a největší změna se ale odehrávala přímo ve mně. Za poslední rok se hodně změnil můj vztah k Bohu, nebo spíš úplně obnovil.. První krůčky v duchovním světě jsem udělala jako malá doma, kdy mě babička nutila chodit do kostela a já nevěděla proč. Vlastně mi to zas tolik nedalo. Cítila jsem strach z těch tmavých obrazů, které byly všude kolem. Podruhé jsem se tohoto zvláštního „tajemství“ dotkla právě na Vlčici, kde to najednou bylo mnohem barevnější, srozumitelné a při scénkách na ducháči dokonce nabité humorem. Naučila jsem se spousty písniček ze Svítáku, které jsem si zamilovala a zpívala si je často i přes rok doma – abych si připomněla Vlčici… Začínal se budovat hluboko uvnitř vztah. Asi jsem ani nevěděla pořádně jak, nepřemýšlela jsem nad tím, neměla tu „potřebu“. Na Vlčici mi bylo krásně, ale myslela jsem si, že hlavně kvůli lidem, se kterými jsem tam ten čas trávila. Až teď jsem pochopila, že to není pouze o společnosti lidí, ale také o společenství, které můžeme mít s Bohem. Nejspíš se nám nikdy nepodaří v plnosti pochopit kdy a jak byl s námi. Ale o tomhle víkendu stráveném na Vlčici, při tichém pohledu na zamrzlý Staňkáč, mi došlo, že jsem tu s Ním „znovu“, a že právě tady ve mě začal hořet plamínek, kterému jsem teď dala prostor sílit. I když jsem v mnoha věcech „dospělejší“, dívám- li se na tu zamrzlou krásu okolo sebe, najednou chápu, že záleží na tom, jakým směrem se vydáme. Cítila jsem vděčnost za tenhle moment, za cestu, kterou jsme spolu ušli.

A tak díky za Vlčici, kde jsem mohla tolik prožít, za společenství, které nekončí za zatáčkou u panelky.

A takový byl můj zimní víkend na Vlčici…