Ahoj kamarádi,

Jarní puťák 2016 je za námi a věřím, že si jej všichni užili stejně jako já. Nahrávalo tomu zejména počasí, které bylo prostě ideální. Scházeli a rozcházeli jsme se sice jako „švábi na pivo“, ale tu hlavní sobotní část si prošli všichni. Naše dobrodružství započalo na nádraží v Hradci, odkud jsme odjížděli ve složení Jarda Hojný, Verča a Já. Ve Valtínově na nás už čekala Peťa s ohromným batohem plným učení – což zejména Jarda nebyl s to pochopit 🙂 Cesta z Valtínova na Terezín do rosomáckého tábořiště byla kouzelná. Užívali jsme si panoramata i stáda strakatého skotu. Ledva jsme započali s těžbou dřeva (jak to nazval Jarda), už se přidávaly další ochotné ruce Jáchyma Hojného, Julči a Kuby Nosků, kteří přikvačili z opačné strany. To celou věc urychlilo a tak jsme brzy usedli k ohni, nad nímž se počaly ježit vošťuráky s klobáskami. Nejen chlebem živ jest člověk a tak jsme před odpočinkem stihli ještě ducháč a nějaké ty písničky s kytarou. Ano slyšíte dobře, s kytarou. Nechal jsem se totiž od Jardy ukecat, že je to „PŘIROZENÉ“!!!!, táhnout spolu s obrbatohem kytaru a nelitoval jsem. Zvlášť když se ukázalo, že je ještě přirozenější táhnout kytary dvě, protože Jarda vzal ještě náhradní 🙂 Ráno jsme chutně posnídali, sbalili, co se vešlo a všechny ty převážně zbytečnosti, viď Peťulko, nacpali do kuchyně. Pak se nás ujal Jarda a provedl nás nádherným okolím rosomáckého tábořiště. Ukázal nám úžasné skalní útvary, o kterých nám ale zakázal mluvit, takže mě budete muset zlechtat, abych něco řekl. Pak jsme se vydali ke skále nazvané Ďáblova prdel, kterou jsem toužil spatřit, a která se ukázala být nejslabším článkem putování. Obsadilo ji totiž množství lidí včetně potulných harmonikářů. Po útěku z „civilizace“ jsme došli k nádherné skále, která svým tvarem připomínala gorilu. Zde jsme se rozdělili na skupinu A, která setrvala na místě s vařičem, a skupinu B, která se vydala pro pitnou!!! vodu ke studánce. Podotýkám, že poprvé jsme nemuseli vůbec filtrovat vodu… Odpočinutí, zlenivělí a napapaní jsme popadli batůžky a sestoupili do úžasného údolí Vlčí jámy. Při svačince u myslivecké „újeďi“ (jednou vám budu vyprávět, jak ta hrůza vypadá), se musel každý zbavit jednoho ze čtyř svých já, identit, které jsme si napsali předchozí večer. Nejvíce práce s tím měl Jarda, který (aby mu „přirozeně“ nechybělo) napsal rovnou dvanáct a bral to po třech 🙂 Cesta na jak jinak tajné tábořiště vedla přes mnohá zajímavá skaliska. Zde bych se jen zastavil u jednoho momentu, který se ukázal být takovým refrénem našeho vandrování. Odskočil jsem si „opřít batoh“, když tu jsem si málem znehodnotil obuv, díky ukrutnému ječení. Stala se strašná věc. Julče zkřížila cestu mrtvá, opakuji, mrtvá užovka obojková. Julča od té chvíle pojala za svou myšlénku, že cesty jsou plné zmijí, které už od procitnutí ze zimního spánku netouží po ničem jiném, než jí otrávit život. Přestavovala si, jak ji koušou a škrtí. To škrcení jsme jí dokázali vymluvit – zbytek už ne! Na samozřejmě tajném místě jsme hodili sicnu a rozdělili se na skupiny zabývající se čerpáním vody, vařením večeře a přípravou ležení z tarpíků Tíny a Toma (pořád nevíme který je který). Byl jsem rád, že jsem nemusel prokázat svou neschopnost cokoli ukuchtit, protože tortellín s boloňskou omáčkou se chopila Evča se svými spolupracovníky. Výsledek jsme si všichni pochvalovali a tak ji hodlám nabídnout místo šéfkuchaře na dobu neurčitou. Proběhla krátká hra, najdi si šibenici – to jde nejlépe Verče, která to zvládne v jakémkoli terénu do tří minut 🙂 Večer byl podstatně teplejší než ten páteční a tak jsme seděli u ohně, užili si ducháč, po spálení posledního já si došli pro malé ujištění, Jarda nám četl z Karpatských her, hodně jsme zpívali a povídali – Míša by řekla „krásná práce“. Ráno, jsme navařili hromadu vody na kávy, čaje, vločky. Po zaplnění útrob do posledního místečka jsme ukryli batohy a vyrazili probádat skalní převisy v okolí. Poté jsme sestoupili k další studánce, kde nám lahodná, jiskrná voda, zaplnila flašky různých typů, aby nikdo netrpěl a už vůbec ne žízní 🙂 Vyrazili jsme směr jihozápadozápad a brzy poslouchali kromě ptačího zpěvu jen Nosála, který umí zřejmě Tolkienovy knihy nazpaměť! Putování k druhé Vlčí jámě poznamenaly odchody Kuby na orientační závody a Verči kvůli učení. Při návštěvě dolmenu s úžasným průchodem mezi rozlomenými částmi, došlo na jedinou společnou fotku z Jardova stativu, který „přirozeně“ táhl kvůli tomuto okamžiku sebou! Následovala asi čtvrtá svačina v kouzelném prostředí Vlčích jam, odkud jsme stoupali a stoupali na nejvyšší dosažený vrchol Vysoký kámen (734m). Tam jsme poobědvali v čerstvém větru, který nám vytrvale odnášel mor dnešní doby – mikrotenové pytlíky. Fotku pod vrcholem bojkotovala jen Julča, která opět propadla hrůze z hadů a bederního pásu, který si tvrdohlavě omítala zapnout. Že prý, když s tím takhle prošla Malé Fatry, teď už to zapínat nebude… Na lesní zastávku s detrainovaným Cimrmanem v Kaprouně jsme dorazili s půlhodinovou rezervou, takže jsme si povídali, hledali peněženky, vysypávali borčus z bot, vytahovali klíšťata a jinak hodnotně trávili čas. Lokálka jela na čas a pomalinku a musím říci, že mocné pohupování ze strany na stranu část poutníků uspalo, část dojmulo a Julče bylo blbě 🙂 Kuli jsme plány na podzimní puťák a bylo nám krásně. V Hradci jsme se rozloučili a tím považuji tento článek za ukončený – howgh.

◄12