Podzimní puťák 2014

Dne 3. 10. 2014 jsme se sešli na autobusovém nádraží v JH. Když všichni nastoupili a zaplatili, odjeli jsme do Číměře, kde Souky slavnostně zahájil puťák 2014, na který jsme se všichni moc těšili.

Šli jsme asi tak jen 6 km, po 3 km byla malá přestávka. Ze silnice jsme vstoupili do lesa, prodrali se jím a po chvíli byla objevena malá louka s ostrůvkem stromů uprostřed, který jsme prohlásili za vhodné místo k nocování.

Také jsme hned objevili malé ohniště a tak zatímco Souky s Myšokem napínali celtu, pod kterou jsme měli spat, my sbírali dříví na oheň. Za z dálky dobře viditelnou kapličkou byl i bunkr, který jsme díky sbírání dřeva objevili. Mohli jsme se podívat i dovnitř. K večeři jsme měli těstoviny s omáčkou, které všem po dlouhé cestě chutnaly, takže byl kotlík ihned prázdný.

Když jsme seděli večer kolem ohně, přestalo se mi stýskat. Bylo to jako na Vlčici – jenže uprostřed lesa.

4.10. ráno byla pěkná kosa, takže se nikomu nechtělo vylézt ze spacáku. Nakonec ale jeden po druhém vylezl, protože se každý chtěl seznámit s Verčou, která přijela pozdě v noci kvůli tanečním. Došla s Jonášem pro vodu, ze které jsme si udělali kafe. Samozřejmě čaj nikdo nechtěl protože byla káva a od té doby jsme na ní závislé 😀 Po snídani byl vyslán Jonáš, aby umyl nádobí a šla s ním Verča a Mája. Když se vrátili, celta byla skoro sbalená, tak všichni dopili kafe, vzali si svých pět švestek a šli.

Dnes jsme měli ujít 11 km, ale kvůli ceduli, kterou jsme kdysi nechali u potoka a chtěli jsme se na ní podívat to bylo 13 km.

Cestou jsme se stavili na Peršláku, kde jsme oddali dvě kočky 🙂 občerstvili se a volali ze Soukyho mobilu, ale protože to nikomu nikdo nebral, brzy toho nechali. Míjeli jsme potoky, ohrady, domy, lesy, … ale díky Černým historkám, vtipům a Dračímu doupěti to šlo rychle. Vždy po 2 km jsme si dali přestávku, kde si každý odpočinul.

Když jsme obešli Staňkáč, konečně se před námi objevila obora se Skokánkem, kde jsme si odpočinuli. V tom jsme uviděli Elišku, jak nám jde naproti. Radostně jsme se přivítali a společně odešli do tábora. Byli jsme rádi, že jsme konečně na Vlčici. Byli jsme promrzlí, ale slavnostní francouzská polévka ze sáčku nás zahřála.

Ubytovali jsme se, a zatímco jsme čekali, až kluci přinesou dříví, povídali jsme si a ukazovali Elče fotky laviček s nápisy “Eliška“ a “Já ďábel“.

Potom byl mejdan, zpívání, a když přijel Zdeněk s Kubou R. a Helča, která přivezla kytary a zpěvníky. Bylo i jídlo a Cola. Zpívali jsme dlouho do noci a pili kafe, a když se konečně dospělí odporoučeli do jiného pokoje (prý šli spát ve 2 ráno) mohli jsme spát.

Po ne moc dlouhém spánku se jako první 5.10 ráno vzbudili holky. Bylo to znát, protože si dali “předsnídani na střeše“ nad vchodem do Dívčího kamene. Stihly se i rozloučit s Helčou, která nás navštívila. Na konci naší krásné snídaně vylezl Myšok a řekl, že ho vzbudilo stádo slonů (a kdovíco ještě horšího). Další dospělí neochotně vylezli ven, aby se podívali, jestli začala 3. světová válka nebo co. Ještě že je probudili, protože měli zavřené okenice, takže si mysleli, že je ještě noc.

Při snídani jsme si zahráli malou scénku a začali tím ducháč. Kvůli rybářům, kteří nám zabrali kuchyň jsme snídali u stolků před dívčákem. Poté jsme se sbalili, udělali pár fotek, rozloučili se s Vlčicí a vyrazili na 8 km dlouhou trať do Libořez, odkud nám jel autobus.

U roty jsme se zastavili podívat na srub, obcházeli jsme ho a hledali nápisy či datumy ze staré Vlčice. Dovnitř jsme museli rozbitým oknem, protože vrata byla zabezpečená velkým, starým ale stále funkčním zámkem. Uvnitř byla spousta starých a zaprášených věcí, dveře vysazené z pantů a jednoduché schody vedoucí ke dveřím, na nichž bylo napsáno KANCELÁŘ. Vešli jsme.

Uvnitř byl starý psací stůl pod spousty hromad papírů, tužek, vyschlých fix, služebních deníků a jedné láhve od rumu. Na zdi vysel kalendář z roku 2003, a uprostřed místnosti stála slušně vypadající židle.

Když jsme vylezli, nafotili další fotky a občerstvili se, vyrazili jsme dál. Šli jsme lesem, po polích … až konečně vesnice. Byla docela malá, ale byl pěkný pohled na civilizaci, když dva dny chodíte jen lesem. Tak jsme si tedy odpočinuli, nasvačili se a napili a díky Myšokově navigaci jsme zjistili, že jsme jen 1 km od Libořez.

„Sláva“ zajásali jsme, hodili batohy na záda a spěchali směr Libořezy. Když jsme došli, uvařili jsme si čaj, kafe a oběd. Dojedli jsme, zrovna když u nás zastavilo auto a z něj vystoupili Julčini rodiče s fenou Gábinou. Radostně se přivítali, rozloučili se s námi a odjeli. My nastoupili do autobusu. A tím končí celý puťák 2014. Doufáme, že se všem líbil tolik, jako nám.

Mája Rohová + Julča CHaloupková

Invalid Displayed Gallery