Podzimní puťák 2017

Tak se nám ten odklad saframentsky vyplatil. To jsem si říkal, když jsme vyráželi z Mrákotína a do očí nám krásně svítilo sluníčko. Tentokrát trasu vymyslela naše felčarka a my ti za to Helčo moc a moc děkujeme.

Už na začátku, sotva jsme se zahřáli, nám přišla vhod studánka s výbornou vodou. Někteří okamžitě vytáhli zásoby a kdybychom je včas nezvedli, snědli by všechno už tam. Pod hradem Štamberk byla krátká přestávka, kterou využila Kačaba ke ztrátě karimatky. Tím nevědomky způsobila, že si dal Palda ten hustořídký kopec pod zříceninou dvakrát 🙂 Po zdolání brutálního stoupáku a kochačce u rybníka nás ale Helča protáhla mlázím a my jen s otevřenou pusou zírali na skrytý lom, kde to romantikou doslova čišelo. U ohně jsme připálili pár buřtů, dali krátkou hru a už byl čas jít na kutě. Protože nešlo ve složitém terénu postavit tarpíky, spali jsme jen tak pod širákem. V noci ale padla šílená rosa a ráno byly spacáky úplně mokré. Navíc šikmý terén způsoboval neustálý tranzit spáčů ze svahu dolů. Sám jsem několikrát za noc posouval Matesa s Jáchymem poté, co jsem se vzbudil místo na karimatce ve smrčcích pod ní. Pohled na hvězdné nebe byl ale kouzelný a po každém nuceném odsunu jsem musel užasle sledovat tu zářivou nádheru, než mi únava zavřela oči. Ráno jsme rozdělali oheň, posnídali a vyrazili na báječnou vyhlídku, odkud byla krajina jako na dlani. Další zastávku tvořil zatopený lom, kde byla tak křišťálová voda, že když jste do ní hodili kámen, byl vidět neuvěřitelně dlouho, dokud nezmizel v hlubině. Čas ale pokročil a na svačinu u Velkého pařezitého rybníka s alejemi žlutě, oranžově a červeně zářících kaštanů a javorů pak mnozí rádi vzpomínali. Pěkně jsme se posilnili a tak stoupání na Míchovu skálu nikdo ani necítil 🙂 Zde jsme vytáhli spacáky, abychom je dosušili a obědy, abychom je spořádali. Bylo krásně hřejivě teploučko a odpočinek na vyhřátých kamenech se jen těžko krátil. Před námi byl ale výstup na nejvyšší bod vandru a to Javořici (836,5m). Dala nám zabrat, ale dali jsme jí. Pod ní jsme se zastavili u Studánky Páně, kde jsem vedl sáhodlouhé řeči o její historii, Jednotě Bratrské a tak. Zřejmě pod dojmem z mého projevu, jsme bez rozmyslu vyrazili na opačnou stranu, dokud nás Helča s klidem jí vlastním neinformovala, že tudy ne přátelé. Následovala ztráta lesní cesty z mapy, sešup azimutem z kopce a nález cesty úplně jinde. U Zhejralu jsme se rozdělili, abychom našli vhodné tábořiště. Skupinu B vedla Helča a skupinu A Palda, který se nenechal ukonejšit mou nechutí jít dál a tak se nám po chvíli podařilo najít skvělé tábořiště s tlustou vrstvou měkkého mechu. Disponovalo dokonce dvěma ohništi, dřevem hned na kraji lesa a nádhernou scenérií, kterou jsme ocenili zejména při měsíčním světle. Čekání na zásoby jsme si ukrátili hrami a když jsme pak zaplnili naše kotlíky „Velkého Láďu a ing. Vojtěcha“ těstovinami, všem se sbíhaly sliny. Nikča ovšem pohrdla a vymínila si přípravu nasbíraných hub – asi na tom něco bylo, protože se kolem kotlíku hub, který usmažil Zdeněk, vytvořil pěkný hlouček gurmánů. Ráno jsme uvařili ze zbytků vody kafíčka, čajíčky, vločičky a vyrazili ke kováři pro vodu. Ten tam ovšem nebyl a tak jsme loudili v Klatovci u domorodců. Jeden, naprosto nadšený z naší výpravy, nám vyměnil vodu za odpadky a tak byla hrozba žízně zažehnána. Cestou do Studené na autobus jsme využili pohostinného odpočívadla ke zkonzumování všech zbytků jídla, vyhřívání na silnici, a příjemnému odpočinku. Cestu pak už jen zpestřil odchyt mláděte užovky obojkové a nákup sladkostí (i hořkostí) v místním obchůdku. Autobus brzy dorazil a tak jsme prostory pod podlahou zaplnili batohy podle systému: Hradec vpravo – Budějovice vlevo. Cesta domů byla příjemná a nebýt mé zapomenuté flísky s doklady, která je momentálně do neděle v Brně až poklidná. Za všechny čundráky ale mohu říci, že se nám puťák vydařil a nevím jak vy, ale já už cítím v nohou takové to nedočkavé jarní mravenčení :-))))))))

Fotečky

Videjka

Jeden obrázek, aby bylo na příště jasné, jak balit batoh 🙂