Naše cesta začala v pátek v 16:00 na nádrží v Jindřichově Hradci. Vyrazili jsme směr Roseč a cestou se k nám ještě připojili Majda, Anička a Tom. Krátce nato se rozjela zajímavá debata o aktuální výměně ředitele na prestižním gymnáziu Vítězslava Nováka. Jakmile jsme se blížili k vesnici Buk, tedy k teritoriu zvanému Bukistán, Anička s Tádou nás varovali, že jde o velmi specifické území. Měli jsme trochu obavy, jestli nám jejich spolužák – samozvaný vládce Bukistánu – povolí vstup. Cestou nás naštěstí nezastihl žádný déšť, a tak jsme došli až do Roseče. Překvapilo nás ale, že jsme podle cedule dorazili o 28 let později, než jsme měli – to nám dalo hned na začátku výpravy trochu sci-fi nádech. Po pár fotkách jsme pokračovali až do cílové destinace: Dům Rychlých.

Přivítali jsme se nejen s našimi lidskými přáteli, ale i s těmi kočičími. Seznámili jsme se s kocourem Mikešem, kočičkou Mňausk a potom i s Romeem, který byl ale asi zase v hospodě. Po přivítání nás čekala první práce – postavit si nocleh. Vzali jsme tarpíky a pustili se do toho. Nakonec jsme si vyrobili jedno opravdu krásné a prostorné místo ke spaní. Táda se mezitím vrhnul na strom s třešněmi, odvážně vylezl po žebříku a začal lovit. Holčičí část výpravy si vzala na starost dřevo – při sběru jsme mimo jiné narazili na staré hrábě, které jsme hned přejmenovali a využily jako hřeben. Když bylo všechno připravené, začali jsme mít velký hlad. Zapálili jsme náš první (a jak se ukázalo, taky poslední) oheň tohoto puťáku a začalo se hodovat. Od klasických instantních polévek, přes buřty, až po pečené houby se sýrem – výběr byl pestrý. Někteří gurmáni dokonce zkoušeli opéct třešně. Během večeře dorazil i Jáchym, čímž se naše posádka kompletně doplnila. Zatímco se kolem nás potulovaly kočky, tulily se k nám a ochutnávaly, co kde našly, vytáhla se kytara. Po dlouhém a (neúspěšném) přemlouvání Jáchyma nakonec zahrála chvíli a moc hezky Sára. Když už jsme si mysleli, že dobrodružství dnešního dne končí, ukázalo se, že ještě ne. Při večerním čištění zubů s hadicí vody došlo k malé nehodě – tedy, jak by řekla Evžena, k pokusu o osvěžení. Ale já bych to spíš popsala jako málem utopením. Smíchu bylo víc než vody. Kolem desáté večer jsme se začali odebírat do spacáků. První noc byla tu. A tak začal náš víkend, který sice začal o 28 let později, ale rozhodně stál za to.

Probudili jsme se celkem brzy, kolem osmé hodiny ranní. Bylo krásně – teplo ve spacáku, zpěv ptáků, ale hladová bříška nám nedala jinou možnost než rychle vyskočit a jít snídat. Instantní kaše a další pochoutky nás dostatečně nakoply, a tak jsme si sbalili menší baťůžky a připravili se na výpravu. Ještě než jsme stačili vyrazit, přidaly se k nám dvě paní a jejich roztomilý pejsek (Zuzčina kamarádská skupina s názvem Pochodně). Společně jsme se vydali směrem k rybníku Holná. Počasí nám ale začalo hrozit deštěm, a tak jsme se schovali do nedalekého kempu, kde jsme si nakonec dali i oběd. Jakmile jsme měli bříška zase plná, vyrazili jsme dál. Cesta byla zajímavá – obrovské kaluže, bláto a hlavně vášnivé hledání a sbírání hub. Všichni jsme se nakonec vrátili v pořádku zpátky do základny – do Domu Rychlých – a započala další část dne.

Prvním bodem programu se stala legendární hra Dixit. Někomu šla víc, jinému méně, ale bavil se každý. Až na Gailu, která při hře zjistila, že má úplně fialové nohy. Po malém pátrání jsme případ uzavřeli jako: nevhodné ponožky. Počasí nám ještě přálo, a tak jsme (já Evženka, Mari a Anička) vymyslely ten nejlepší nápad. Hrály jsme, zatímco ostatní nám postavili tribunku a počítali body. Šlo o naprosto seriózní sportovní výkon, i když mírně narušovaný drobným deštěm. Ten ale my neřešíme, takže jsme pokračovali dál, i když nám občas raketa vyklouzla z ruky. Pak ale přišel silnější déšť a Zuzka přišla se spásným nápadem – upečeme šneky! Nikdo neodmítl, a tak začal puťácký MasterChef, nebo spíš Peče celý puťák. Pečení, smích, těsto všude… prostě skvělá atmosféra, která pokračovala i při úklidu. Mezitím nás opustily Mája a Katka, které musely domů, ale my ostatní jsme večerem pokračovali. V kuchyni už to vonělo upečenými šneky, a tak jsme si ještě chvíli zahráli Bang!, i když pravidla byla pro některé místy dost zmatená (nebudeme si nic nalhávat).

Hlad ale nakonec přemohl i šerifa, a tak jsme šli jíst. A když už jsme si mysleli, že den pomalu končí, přijela nás navštívit Anička s Majdou. Večer se proměnil v příjemné posezení plné vzpomínek na loňské turnusy, povídání o Vlčici a v neposlední řadě nádherného zpívání u kytary. Majda hrála, my zpívali, a tím jsme uzavřeli další krásný den. Holky se s námi rozloučily a my se odebrali do spacáků — unavení, ale spokojení.

Ráno bylo krásné, ale pořádně mokré. Nikomu se nechtělo ze spacáku, a když jsme se konečně dokodrcali ke snídani, mačkali jsme se všichni pod jediným slunečníkem jako deštivá sardinková konzerva. Po vydatné snídani nás bohužel opustily Anička, Evženka a Zuzka. Déšť neustával, ale my jsme se nenechali odradit – zabalili jsme poslední věci, natáhli pláštěnky a Jáchym s Gailou se přeměnili v opravdové dešťové skřítky (nebo možná skřety?). Loučíme se s naším milovaným tábořištěm a vyrážíme na cestu do Hradce. Bylo to jak výprava přes džungli – bahno, louže, menší bažiny všude, kam se člověk podíval. Ale zvládli jsme to!

Dorazili jsme až k rozhledně, která nám poskytla střechu pro obědovou pauzu. Po vydatném jídle jsme se vydali až nahoru – i ti, kteří se tomu zpočátku snažili vyhnout. A když už jsme byli nahoře, samozřejmě nechyběla společná fotka! Naštěstí déšť už trochu polevil a cesta domů utíkala rychleji. Ovšem zbývalo vyřešit ještě jedno velké tajemství – proč má Gaila pořád fialové nohy, i po vyměnění ponožek? Po dlouhém vyšetřování jsme dospěli k závěru: můžou za to její boty. Záhada vyřešena.

Ke konci cesty jsme se rozloučili s Majdou a Tomem. Poslední úsek už utekl jako voda a než jsme se nadáli, byli jsme na nádraží v Hradci. Rozloučení bylo krátké, ale v srdci jsme si všichni odnášeli nové zážitky, skvělé vzpomínky… a možná i pár mokrých ponožek.

Vaše Majdička a Evženie a taky Anička, Adélka a Mája

123►