Když si vzpomenu, že jsem zbyl na první vandr sám, pociťuji vděčnost za mimořádně sehranou partu, která se sešla na tom posledním. Navíc se okřídlené zvolání „lepší počasí jsme si nemohli přát“ zhmotnilo v naprosto úžasném, prosluněném a teploučkém počasí. Slunce zalévalo zlatavé listí buků a bříz a obloha vše rámovala tak hlubokou a sytou modří, jakou umí vykouzlit jen babí leto. První večer na vyhlídce vedle lomu, kde jsme spali s našima děckama, se dohasínající obloha zbarvila nachovými tóny, z nichž vystupoval nad obzor kouzelný měsíc. Znovu vzplanul táborový oheň, aby ve zklidněné mysli oživil příběhy minulých táborů a puťáků. Hleděli jsme v kruhu do plamenů a nechávali v sobě probouzet ty dávné a civilizací překryté pocity. Vyvstávali v nás jako dávná vzpomínka na doby, kdy lovci sedávali kolem ohně a nad hlavou jim zářilo úplně jiné nebe. Jestli chcete vědět o čem mluvím, pusťte si film Alfa… A pak jsme se vydali na cestu o které Eva prohlásila, že je cíl. A ta cesta nás spojovala a brousila naše přátelství, jako brusič dává tvar drahokamu, když z něj tvoří briliant. Nezklamal ani pověstmi opředený Zuzky batoh, opět plný roztodivných dobrot, jimž dominovalo prkénko plné sýrů s maďarskou čabajkou. Ještě teď slintám jak bernardýn 🙂 Trochu jsme bloudili, hodně se kochali, na Roštejně se odměňovali pěnivým mokem a když jsme u pastviny vyplašili obrovského výra, byly i neopakovatelné zážitky. Tedy pro všechny kromě Klárky, která sovy nevidí, zřejmě pro jejich tichý let. Vynahradila si to ale upozorněním na přelet dvou labutí – jenže co si budeme povídat: labutí výra těžko trumfneš 🙂 S tím by musel nutně souhlasit i Ben, Benito, Uno Benito, pan Pes, či jak jsme mu všichni říkali. Náš ochránce, stopař, ohlašovatel pocestných a drbací poživačník, který dává potování další pradávný rozměr. Celou trasu měla tentokrát na starosti Helča a chopila se toho opravdu důsledně, včetně příprav v podobě stanu dovezeného a umně ukrytého v lomu. To kdyby byla našim zmrzlinám zima 🙂 Díky Helčo. Jako nejlepšího přikládače pak musíme vyhlásit Ondru, který si chytře připravil hromadu dříví vedle svého křesílka u chaty, kde jsme tábořili druhou noc. Dokázal tak živit oheň, aniž by kdy vstal. Krásné chvíle mi poskytly rozhovory s Paldou, jak jinak než o nožích, ocelích, výbrusech, způsobech broušení a dalších finesách, kterým už ale nikdo další nerozumí a tak jen všichni kroutí hlavami nad těmi dvěma blázny 🙂

Všechny tyhle chvíle už jsou ale vzpomínkami a já sedím místo u ohně znovu u počítače. Ale někde uvnitř cítím, že to není to pravé místo pro mě. To je tam venku. S přáteli u ohně pod hvězdnou oblohou. A už teď vím, že mě tohle přesvědčení znovu přinutí hodit na záda těžký batoh, obout pohorky a do kapsy zastrčit nůž. To až jaro vyžene poslední záchvěvy zimy a my se nebudeme moci dočkat nového vandru…