Historie táborové základny Vlčice
(Polo)ostrov
Od založení Staňkovského rybníka byl dnešní poloostrov Vlčice ostrovem. Až při snížení hladiny o přibližně 2–3 metry v roce 1840 došlo ke spojení s břehem. Dodnes je tak na geologických i půdních mapách patrné, že oblast od Buzeráku ke břehu za kuchyní je tvořena jiným materiálem, než pod ním.
Geologická mapa poloostrova Vlčice
První republika
V oblasti borových a bukových lesů se v roce 1921 usadil 5. oddíl vodních skautů z Prahy. V roce 1931 zde byl založen tábor pražské YMCA s přídomkem Lesní a vodní rezervace. Kapacita tábořiště tehdy byla až 155 osob, ubytovat se mohli v hlavní budově (dnešní Fiňák) a osmi chatách. Stály zde také 2 honosné loděnice s veslicemi, kánoemi a dokonce plachetnicí. Tábořiště doplňovalo několik hřišť na basketbal, volejbal a další sporty.
Plánek tábora; hlavní budova
O tom jak měli táborníci rádi Vlčici už dávno před námi, se dozvídáme z časopisů „Tep pražské Ymky“.
Chvála Vlčice ku poctě tohoto sličného okršlku země české od jednoho a téhož auktora sdělaná
Vlčice je, když se sejde mnoho velmi dobrých kamarádů a žijí ve vzorné shodě, holdujíce tělesné rekreaci a nezapomínajíce při tom blaha svých duší. A kde je? Je tam, co jsou nejhezčí a nejklidnější jihočeské lesy a kde je nejčistší voda s rybami, které se nesmí chytat. Při koupání, bohudík, nemůžete se nikomu zaplést do vlasu, případně s vodou spolknout udici. Ač v rovině jižních Čech, tábor má polohu velmi romantickou, neboť je ze tří stran obklopen vodou, ze čtvrté pak hvozdem. Chcete-li se tam dostat, proděláte postupně nemoc železniční, autobusovou a na konec mořskou. Z toho je nejhorší ta autobusová.
Abych nastínil alespoň matný a mlhavý obraz štěstí táborového života, uvedu několik vět různých autorů.
Pan sekretář v kanceláři: „Vlčice je nejideálněji položený tábor Pražské Ymky. Leží uprostřed lesů jindřichohradeckých, v kraji zvaném „Jihočeská Kanada“. Slouží k utužení starých přátelství, ku získání nových atd.
Old Vlčičan (nejvyšší táborová kasta.): „Co vám mám vykládat, jeďte si tam a uvidíte.“
Účastnice dámského období: „To je ohromný tábor. Ztratila jsem – přibyla jsem (nehodící se škrtněte) 2, 3, 4, atd. kila. Příště si vezmu místo bílých modré tepláky a večerní toalety nechám doma, ony to tam vůbec nenosí.“
Spořádaná rodinka. Otec: „Já jsem spokojen, žena je spokojena, kluk je tu jako doma. Není nad tu trochu pohybu, i to bříško jako by se scvrkávalo.“ Matka: „To se musí nechat, samí výteční a příjemní lidé, ani se mně nechce odtud.“ Kluk: „Jé, to je psina, tatínek taky hraje volej!“
Starej Tesař: „Takovej tábor se muší umět stavět. Až bude hotová ta rodinná chata, tak vosekám tu skákačku, ať mám pro zimu co dělat, a budeme to tu mít.“
Pro zajímavost uvádím téměř každodenní rozmluvu manželů Francových. Paní: „Františku, kde’s byl?“ Pán (hrál tajně volleyball): „Manšelka, já byl dělat smrslino.“ Paní: „Nelži, dostaneš jednu, marš, mejt nádobí!“
Čimík (táborový pes, čistá rasa): „Haf, haf!“ (Pochvalně.)
Prospekt, rovná se, pan sekretář.
S úctou JeDen a tentýž auktor
(Převzato z časopisu Tep pražské Ymky, 8, 1936, 6, s. 2.)
Nám patří Vlčice…
Byla a bude oblíbenou písničkou letního tábora na Vlčici. Zpívali ji všichni – hoši i dospělí a proto ji všichni znají a vědí, co jim říká. Ano, patří nám, a proto je třeba včas, a to znamená hned, se přihlásit! Proč tak brzy? Protože máme tolik dotazů a přihlášek, že se nám zdá, že je červen a že už v několika dnech bude tábor otevřen! Nejlepším doporučením pro Vlčici je osobní spokojenost a radost, kamarádství těch, kteří na Vlčici byli. Těch se zeptejte: Jaké je to na Vlčici?
F. M. Marek (Tep pražské Ymky, 10, 1938, 5–6 [únor–březen], s. 2.)
U nás, v Československé republice, je dobrá tradice táborů chlapeckých. Tábor Sázava má dnes jméno nejdokonalejšího tábora v Evropě vůbec. Méně jsme toho vykonali pro to, aby měl člověk dospělý tentýž stoprocentní styk s přírodou a aby mu při tom byla věnována nemenší péče než chlapcům nebo dívkám v táborech. Opravdu se v tomto směru udělalo málo. Můžeme být hrdi na to, že daleko největší část toho mála strhla na sebe Vlčice. Svým celým, takovým rodinným rázem, polohou, duchem, zařízením inklinuje Vlčice k dospělým. Spojujeme na Vlčici vymoženosti chlapeckých táborů s novými věcmi pro táborníky dospělé, máme a sbíráme nové zkušenosti, vymýšlíme stále něco, čím by se tábor stal ještě lepším a ještě krásnějším. A věřte, že je taková Vlčice věc, od které člověk se nemůže dobře odpoutat ani v zimě; jdete na veletrh, vidíte tam krásnou loď a hned si říkáte: to by bylo něco pro Vlčici. Vidíte pěknou hru a už byste ji chtěl mít na Vlčici. Samostatné táborové období rodin, které jsme loni na Vlčici zavedli, je vůbec prvním případem v historii evropského tábornictví. Zde tedy razíme jaksi novou cestu. A troufám si tvrdit, že tím razíme cestu i novému, jednoduššímu a zdravějšímu stylu života. Rekreujeme dokonalým stykem s přírodou. Nemáme k ní však onoho sentimentálního, kýčovitě romantického vztahu trampů – samotářů. Sdružujeme se i v té přírodě, nezapomínáme na své bratrské vztahy k lidem, stáváme se platnými a rovnocennými jednotkami táborového kolektiva – demokracie v malém. Jsme kolečkem, které ví, že se nesmí otáčet tak, aby rozdovádělo a uvedlo v nepořádek celé hodiny – nicméně jsme však kolečkem se svou vlastní osou a svým osobitým rozměrem a tvarem. Bojíte se ještě teď „organisovanosti“ na táboře?
L. Vojtěch (Převzato z časopisu Tep pražské Ymky 6, 1934, 7, s. 1–2.)
Pohled lákající na letní tábor na Vlčici; balkón loděnice
loděnice
Druhá světová válka
Pěkným chvílím stráveným na Vlčici ale učinil přítrž rok 1938, kdy byla oblast Markétského polesí včetně vlčického poloostrova jako součást Sudet přičleněna k Třetí říši. Zajímavostí z této doby je, že podél celého českého břehu Staňkovského rybníku měly být vybudovány objekty lehkého opevnění. Jeden takový měl být i na poloostrově Vlčice (Objekt 185/348/A-160). Stavební práce byly započaty, nakonec se však vybudoval pouze výkop. A právě ten tvoří dnes známé místo Pahorek za kuchyní.
Během německé okupace byl na Vlčici zřízen výcvikový tábor německého námořnictva „Kriegersmarineschule“. Bylo zde několik loděk, vorů, a dokonce prý i hydroplán s plováky. V té době byla také vykopána zátoka mezi chatkami a příjezdovou cestou, patrně jako kotviště.
Při jedné hře na táboře jsem potkal cestou ke „skokánku“ jakéhosi sdělného domorodce. Ten jako kluk za války pozoroval německou mládež, jak na šífech vyráží do chobotu a prý se cvičili pro ponorkové loďstvo. Jestli je to skutečně tak se nám nepodařilo ověřit. Z následujících příspěvků do Tepu pražské Ymky ale dýchá nejistota a obavy o budoucnost Vlčice.
Dosud není definitivně rozhodnuto o osudu našeho nejkrásnějšího tábora. Starý Tesař a naši přátelé z Chlumu a ze Staňkova nám posílali střídavé dopisy, jednou radostné, že nám tábor zůstane, a zase jiné, že bude za hranicemi. Definitivní hranice měla být vedena od chaty paní Medy Valentové přes rybník a pak po jindřichohradecké okresní hranici. V tom případě by tábor zůstal na československé straně a v Německu by byla jen zadní část jezera a hluboké lesy směrem k Nové Bystřici. V prosinci se však do naší hlavní budovy v táboře nastěhovala německá hraniční stráž, která se hřeje a vaří v naší kuchyni. Hranice není v těch místech ještě definitivně vykolíkována a bude o ní rozhodnuto do jara. A tak visí nad Vlčicí otazník.
(Tep pražské Ymky, 11, 1939, 3 [15. ledna], s. 3.)
Náš tábor Vlčice zůstal po úpravě hranic Protektorátu Čech a Moravy na území Sudet. Povolení k táboření nám nebylo dáno.
(Tep pražské Ymky, 12, 1939, 1 [1. října], s. 2.)
Po druhé světové válce
Po 2. světové válce se tábořiště nacházelo v katastrofálním stavu. Jenom cena nejnutnějších investic dosahovala až 100 000 Kč. YMCA tak vyzývala k materiální i finanční pomoci. Do roku 1946 se podařilo tábor obnovit, kapacita se ustálila na 120 místech.
Stálo zde 6 číslovaných chatek, dále 2 chaty s názvy Budíček a Kysela, stará a nová loděnice (obě umožňovali ubytování), Lednice (dřevěný srub s místností pro led a druhou pro ostatní zboží) a samozřejmě hlavní patrová budova. Byly zde také tři sklepy. Zděný na brambory, dřevěný na brambory a betonový na zeleninu. Celkem zde také bylo 14 záchodů a 4 pisoáry. Vodou zásobovaly tábořiště 2 studny, jedna s užitkovou a druhá s pitnou vodou. V tábořišti bylo také 1 hřiště na basketbal a 2 pro volejbal. Pro večerní posezení sloužil táborový oheň s třemi řadami lavic. Z vybavení kuchyně lze zmínit například 60litrový hrnec, 15 vařeček, 131 hlubokých talířů nebo 118 hrníčků na černou kávu.
Seznam budov v roce 1948; část dotazníku z roku 1947
Po válce byla Vlčice navrácena vykradená a zdevastovaná. Pro přípravu nové táborové sezóny bylo tudíž třeba jednat rychle.. Po republice se rozletěly (výzvy) k materiální i pracovní pomoci. Do roku 1946 tak byl tábor v základu obnoven a znovu hostil například rodiny s dětmi, nebo (mezinárodní studentský tábor). Během následujících poválečných let se stále postupovalo v odstraňování (škod) způsobených válečnými událostmi. Kapacita tábora se ustálila na počtu 120 míst. Takové množství účastníků už vyžadovalo spoustu rádců. S těmi byla uzavírána („úmluva“) – jakási smlouva o provedení práce. (Dnes uzavíráme „smlouvu dobrovolníka“ a rádci se změnili na vedoucí- přestože radit umí všichni skvěle 🙂 ) O jejich vzdělání bylo postaráno na různými školeními a semináři. Přednášeli ti nejzkušenější. Kupříkladu vlčický ředitel Ladislav Kapucián měl v tomto roce na ( semináři táborových ředitelů) od 15.30 hod. zcela jistě působivou přednášku: Co žádám od vůdců chat. Připojen je i originální Láďův (podpis).
Často přicházely různé (dotazníky), kterým se daří vždy a všude. Tento byl určen pro přípravu reklamního prospektu. Možná podobného, jako je (tento). Díky jinému informačnímu dokumentu můžeme zas proniknout do tehdejší personální struktury tábora (personální strukturu tábora) v celé její košatosti. Na táborech byli táborníci seskupováni do jednotlivých běhů v poměrně úzkém věkovém rozpětí, limitovaném věkovou hranicí osmnácti let. Vlčice tvořila jedinou (výjimku). Na poli (výživy) pak bylo dosaženo podobných úspěchů, kterých dosahujeme i my- přírůstky na váze jsou zřejmě nezdolná tradice. Následující (dotazník) svědčí i o smělých investičních plánech pro příští sezónu- bohužel na motocykl stále ještě čekáme 🙂 Ostatně vybavenost tábora můžete posoudit sami v tomto (soupisu) majetku. Další strany jsou pod následujícími odkazy: str.2 str.3 str.4 str.5 str.6 str.7 Sice to žádný luxus na Vlčici nikdy nebyl, ale ta plachetnice by vážně bodla. Dá se říci, že o účast dětí na Vlčici vždy byl zájem, a to dokonce mezi (chemickými a hutními spolky) . Tato tradice bohužel zcela vymizela a kupříkladu dnes tu nemáme ani jediný 🙂
Za minulého režimu
V 50. letech se však nad Vlčicí znovu začala stahovat temná mračna. Komunisti nepotřebovali, aby někdo dětem vštěpoval smysl pro právo a spravedlnost. Kultivoval etické a duchovní cítění, vypravoval příběhy Bible, vedl k cítění se slabšími a starosti o druhé. Sami se chtěli postavit na Boží místo a z lidí mít poslušné, nemyslící stádo. Tábory tak měly být propříště jen jako (odměna) pro poslušné. Tábořiště využívala (Ústřední pionýrská rada), jenž si ovšem ponechala za správce Josefa Firsta (zástupce Ladislava Kapuciána a pozdější ředitel Vlčice). YMCA byla v roce 1951 v Československu zrušena. Tábořiště měl převzít nejspíš Státní ústav pro tělesnou výchovu a sport, či Československý stav mládeže, nakonec byl však kvůli blízkosti státní hranice převzat pohraničními vojsky a v roce 1952 srovnán se zemí. V místě vedle dnešního Fiňáku stál betonový bunkr s elektrickým agregátorem pro blízkou rotu PS Hajnici, později však byl přesunut k ní. Také za Fiňákem jsou patrné pozůstatky obranných příkopů. Budova Patricie, dnes využívána jako loděnice, sloužila jako tzv. piket, strážní domek pro dohled nad EZOH a později SiS. Později byla tato linie posunuta ke Koštejku a tam byl vybudován piket nový.
Kolem roku 1968 nechala Stavební správa Federálního ministerstva vnitra na Vlčici vybudovat několik chat, sloužících k rekreaci vybraných rodin. Například chatky dnes nazývané Vyšehrad a Helfštýn nesly názvy „Tatranec a Nataša“.
Budova dnešní loděnice sloužící dříve jako piket, v pozadí chaty; bunkr pro elektrický agregátor
Obnovení Vlčice a současnost
V roce 1990 byla činnost YMCA obnovena a tábořiště pronajímané v letech ´91 a ´92 za symbolické nájemné. Dne 1. 12. 1992 vyslovil ministr vnitra Čermák souhlas s bezúplatným převodem vlastnictví táborové základny na organizaci YMCA, s odůvodněním, že má na něj morální nárok a ke zmírnění křivd. Správy Vlčice pro pražskou YMCA se ujalo českobudějovické sdružení, v lednu 2004 byla základna převedena pod YMCA jindřichohradeckou. První společný tábor Vlčice se konal v roce 1995. V roce 2008 došlo k rozdělení na dva samostatné tábory, Vlčice I a Vlčice II. V současnosti má základna kapacitu 59 osob a za léto se na ní koná 8 táborů, na kterých se vystřídá až 200 dětí a mladých lidí.
Až lidstvo jako celek jednou zmoudří a hranice států budou mít jen katastrální význam, pak nás budou u Staňkovského rybníka čekat krásné, zachované a nedotčené další kilometry písčitých pláží a čisté vody, lemované kulisou ztepilých smrků a borovic. Měli bychom všichni pro to udělat všechno, co jen je v lidských silách!
– František a Jiřina Kodlovi, 1982
VLČICE JE VLČICE
Táborová píseň Hudba: B. Nikodém Slova: K. Kozel
1. Starý vodník u jezera, už za šera
když hasne den bílý,
okukuje situaci v reservaci,
poučuje víly:
2. Ať jsi starý nebo mladý, každý tady
najde po čem touží,
na sluníčku zapomene na chviličku
na vše, co ho souží:
Ref: Vlčice je Vlčice,
má ji každý rád,
tady slunce nejvíce
dovede tě hřát.
3. A když večer hvězdičky
nebem zaplanou,
táboráku písničky
vesele zní tmou.
4. Mějme život všichni rádi,
mládí ať se vydovádí,
jako dobří kamarádi
dovedem se smát…
Ref: Vlčice je Vlčice…
řeknu častokrát,
i kdybych byl v Africe,
sem se vrátím rád.
Materiály vlčického táborníka Jaroslava Límana
Nazvali jsme je Střípky historie Vlčice a zaslal nám je jeho vnuk Tomáš Líman – moc děkujeme.
Vlaječka z tohoto období. Nyní na ní přísahají noví čestní členové.
Několik odkazů na stránky ymkařského časopisu Protein
V publikovaných článcích jsou obsaženy zmínky o táboře na Vlčici – kromě toho je tento časopis skvělým zdrojem informací o samotné Ymca.
http://www.protein.ymca.cz/view.php?cisloclanku=2006060612
http://www.protein.ymca.cz/view.php?cisloclanku=2007121102
http://www.protein.ymca.cz/view.php?cisloclanku=2016060004
Na závěr pár obrázků
Historie Chlumecka a Staňkova
Nejstarší historie
Jižní Čechy byly dlouho kvůli svému zamokřenému charakteru neobydlené, na rozdíl od zbytku republiky. Poměrně dlouho se tak na území nacházely pouze stezky spojující České země s okolními oblastmi. Jinak tomu nebylo ani na Staňkovsku, tedy kolem Vlčice. Dodnes je tato oblast málo úrodná, a i nyní se v lesích rozkládají bažiny, močály a rašeliniště. Vzpomeňme na davy cyklistů, kteří musejí znovu vyšlapat pověstný kopec k Panelce, jelikož se dále do Staňkova přes Pláž nedostanou.
Na osídlení v dávných časech ukazují slovanské pohřební mohyly, které se zachovaly na různých místech kolem Staňkovského rybníku. Několik takových se nachází i podél cesty od Dolního pstruhového rybníka. Dnes působí spíše dojmem terénní nerovnosti, archeologové však uvnitř nalezli přepálené kůstky, pravděpodobně pozůstatky žárového pohřbu.
Mohyly v lokalitě Sedlo (severně od Staňkovského rybníku)
Raný středověk
Před koncem prvního tisíciletí vedou oblastí zemské stezky, které spojují Čechy s oblastí kolem Dunaje. Aby se zabránilo loupeživým pokusům zlodějů slídících ve zdejších neprostupných lesích, stálo podél stezek nespočet strážných tvrzí. Takováto tvrz byla údajně i přímo v Chlumu. Je také možné, že tvrz stála v místě dnešní Lesovny v Dubovici, se strážným místem na Homolce a Bublavé skále. Jednou z obchodních stezek byla i tzv. „Rakouská“, vedoucí z Prahy do Soběslavi, odtud na Dráchov, Řečici, Lásenici, Sedlo, Bystřici, Pomezí, Landštejn a dále k hradu Raabs (Rakus) na řece Dyji. Od této stezky se poté v Sedle odpojovala další, pokračující přes Litschau (Ličov) ke Zwettlu (Světlé). Během častých sporů na hranicích mezi sousedícími národy tudy několikrát táhli Češi proti Rakušanům a naopak. Mimo této písčité stezky určené pro povozy vedla také další, pěší cesta, směrem od Lásenice do Vitorazska.
Nejstarší záznamy o místě, kde se dnes nachází Staňkov se zmiňují o cestách, vedoucích přes Chlum do Vitorazska, na Landštejn a na Doudleby. A jelikož byla celá oblast plná močálů a lesy velmi těžko prostupné, cesta musela vést přes území Staňkova, lesem Chlumcem ke Koštejku (místo naproti Skokánku, název je z německého Kot-Steig, přeložitelné jako bahnitá stezka), kde překonávala říčku Hostici, dále lesem Nadějovem k Černému kříži a polesím Zvonek k Vojířovu (pozdější Nové Mlýny), kde se dělila na další směry. Někde podél této cesty také jistě sloužila hlídka z chlumecké tvrze, dnes se však těžko určí, kde přesně tomu bylo. Možná právě u Koštejku, či na území obce Staňkov.
Lze se také domnívat, že právě tito strážci dali Staňkovu název. Strážná místa byla nazývána „staněk“, tedy místo, kde mívala stání stráž. Cesty byly na částech v obtížnějším terénu všelijak zpevňovány, jedním ze způsobů bylo i takzvané „štětování“, tedy kladení plochých neopracovaných kamenů těsně vedle sebe a prosypávání štěrkem a hlínou. Takovou stezku lze nalézt severně od Novomlýnského rybníku.
První osídlení
Na přelomu 11. a 12. století začínají krajinu osidlovat první obyvatelé. K podpoře rakouské kolonizace oblasti staví rod Kuenringů v roce 1130 hrad Zwettl (Světlá) a o 8 let později také klášter stejného jména. Největším kolonizátorem v oblasti byl Vítek z Prčice, správce hradu Kladska a poté purkrabí na hradě Práchni. V 80. letech 12. století získal rozsáhlou oblast jihovýchodních Čech, kam převedl část poddaných ze Sedlčanska a Benešovska. Po uzavření míru v Sedleci u Kutné Hory v roce 1280 byly stanovené nové hranice. Vitorazsko tak připadlo Dolnorakouskému vévodství a krajina kolem Landštejna a Bystřice rodu Vítkovců. Mnohé české rodiny však kvůli vidině poněmčování začaly Vitorazsko opouštět a putovat údolím řeky Lužnice, kde na vhodných místech mýtily lesy, vysoušely bažiny a obdělávaly chudou půdu. Jedna ze skupin tak dorazila až na místo dnešního Chlumu, kde založila poplužní dvůr a několik chalup.
Vítkovci, Rožmberkové a Krajířové
Rozdělený majetek Vítkovců sjednotil až Vilém z Landštejna, který byl v roce 1339 vladařem rozsáhle jihočeské oblasti. Po jeho smrti roku 1356 však jeho synové začali majetek rozprodávat, a tak se Chlumecko dostalo do rukou Rožmberků. Z kdysi obrovského panství zůstal v rukou Vilémova syna Litolda pouze Landštejn s Bystřicí, jejíž druhou část získal po smrti svého bratra Ojíře (v roce 1359 dal úmluvou s Heřmanem z Hradce vzniknout rybníku Vojířov, který byl později zatopen při stavbě Staňkovského rybníku.
Po smrti Litolda však připadla podle manského práva na krále Václava IV., který jej následně postoupil Konrádovi Krajířovi z Krajku (zakladatel české větve Krajířů pocházejících z Kraňska). Oblast poté zdědil jeho syn Lipolt. V této době táhl oblastí Chlumu, Lutové a lesy pozdějšího Staňkova Jan Žižka. Poté, co se přesvědčil o nedobytnosti Landštejnu, obrátil pozornost k Bystřici, kterou pobořil a vypálil. Lipolt ji však poté vystavěl znovu – Nová Bystřice.
Krajířové – vznik Staňkovského rybníku
Celý kraj byl dlouhou dobu v neklidu, kromě neustálých bojů mezi rody se v roce 1480 usídlil v lesích kolem Dubovice značný počet lapků, zbytky vojáků z doby po roce 1470. Přepadávali samoty a vesnice, ale i městečka, a to od Hradce až po Budějovice. Další ránu oblasti zasadily boje mezi vitorazskými Němci a Krajíři s Hradeckými. Mnoho vesnic bylo vypáleno a zůstaly poté opuštěné. V roce 1489 získal od svého otce Volfganga oblast kolem Bystřice jeho syn Kunrát Krajíř. Již po roce však zemřel i jeho bratr Jiří, a jemu tak připadla i oblast Landštejna. Jelikož byl muž značného rozhledu, připravoval velké plány se zvelebením nabytého kraje. V roce 1508 nabídl Rožmberkům ves Cep, společně s větším lenním komplexem a obdržel za ni enklávu Lutová-Stříbřec-Chlum.
V roce 1512-13 získal další území od své sestry, zároveň však skončilo i jeho poručnictví nad synovcem Volfem, kterému proto postoupil Bystřicko a přesídlil na své nové panství. Kunrát seznámil svého synovce s plány ohledně panství, a ten se pustil do práce. V roce 1520 nechal vystavět v Chlumu tvrz a zároveň započal stavbu řady rybníků, které dnes tvoří jádro tzv. chlumecké rybniční soustavy. Pro stavbu získal proslulého stavitele Mikuláše Rutharda z Malešova a z hradeckého panství schopného zeměměřiče Vavřince Malušku z Lišova. Jediné, co mu ještě chybělo byla půda s dostatečným vodním zdrojem. Tu získal za politickou i finanční pomoc od Ferdinanda Habsburského v roce 1541 – ličovské panství do zástavy, a 1548 – hamerská oblast do dědičného zástavního vlastnictví. Poté v roce 1551 celé ličovské panství koupil a také uzavřel s Jáchymem z Hradce smlouvu o výměně pozemků, které následně budou zatopeny připravovaným rybníkem zvaným „Soused“, který měl být postaven u „mlýna Staňkova“ (budoucí Staňkovský rybník). Další zpráva o území Staňkova pochází z doby kolem roku 1550, kdy Volf Krajíř soustředil výrobu kolomazi do prostoru u dnešního rybníku Vydýmače. Po smrti Volfa dostal část Bystřice včetně právě Chlumecka jeho třetí syn Vilém. Ten zemřel bez přímých potomků v roce 1572.
Erb Krajířů z Krajku
Lobkovicové, Fünfkirchenové a další
Značně prodlouženou Bystřici a Chlum odkoupil v roce 1575 Jan starší z Lobkovic, manžel Vilémovy neteře Ludmily. První písemné doklady o Staňkově pocházejí z roku 1575, kdy panství přechází od rodu Krajířů na Jana staršího z Lobkovic. Součástí obchodu bylo i Chlumecké panství, zahrnující i „ves novou za splavem rybníka Souseda“. Během následujících 20 let se zde vystřídalo několik členů rodu Lobkoviců, až Ludmila z Lobkovic, provdaná za Oldřicha Dezidéria Pruskovského z Pruskovic (nejvyššího komorníka Rudolfa II. a příbuzného Lobkoviců), prodala Bystřici v roce 1597 Radslavu Vchynskému ze Vchynic a Tetova. Ten v poměrně krátkém čase panství velmi zvelebil, v roce 1614 však kupuje Českou Kamenici a prodává tak o rok později Bystřicko Lucii Otýlii, provdané Slavatové. To byl však tehdy již upadající rod a jeho poslední mužský potomek, Jan Karel Jáchym, rozdělil v roce 1693 celý svůj majetek mezi zbylé Slavatovny a jejich potomky. Bystřici s Chlumem tak dostal jako dědický podíl po své zemřelé matce Jan Leopold, svobodný pán z Fünfkirchenu.
Po jeho smrti si jeho majetek rozdělili dva synové. Jan František z Fünfkirchenu získal nově utvořené samostatné panství chlumecké, které zahrnovalo Chlum, Stříbřec, Lutovou, Žíteč, Mirochov, Hamr, Klikov a právě Staňkov. Jeho syn, František Jan, zdědil Chlum v roce 1782 a velkým dílem se zasadil o rozvoj tohoto regionu. V roce 1782 založil v Chlumu papírnu, 1792 Novou Ves a 1796 nechal vystavět v Chlumu železárny. Také odkoupil od svých příbuzných oddělené panství bystřické a spojil je opět v jeden celek. Také Staňkov zažil pod jeho vládou rozmach. Po jeho smrti v roce 1807 spravovala jeho vdova Marie Estera až do roku 1834, kdy panství prodala Eduardovi, hraběti Stadion-Thannhausenovi.
Habsburkové
Pro značné dluhy (381 000 zlatých) však museli jeho dědicové panství prodat, a to se tak dostalo k Františkovi V., vévodovi modenskému z italské větve Habsburků. Po jeho smrti přešel veškerý majetek na dvanáctiletého Františka Ferdinanda, synovce Františka Josefa I. Jelikož byl však tehdy ještě nezletilý, Chlumecké panství za něj spravoval jeho otec, arcivévoda Karel Ludvík. Ve svých čtrnácti letech se ale František Ferdinand ujímá vlády nad svým dědictvím. V roce 1881 dává opravovat chlumecký zámeček a nachází v místní lesích plných zvěře velkou zálibu. Poté, co byl zavražděn v roce 1914 v Sarajevu, přechází panství na jeho děti, vévody z Hohenbergu. V roce 1919 se pak stává majetkem Československa.
První republika
V období po I. světové válce upoutala panenská příroda kolem Staňkovského rybníku pozornost letních hostů z chlumeckého zámku. Nadšeni ze svých cest poté doma v Praze všem vyprávěli o romantických lesích. A tak se stalo, že se na poloostrově Vlčice v roce 1921 nebo 1922 usadil 5. oddíl vodních skautů z Prahy.
Jednoho dne si jeden z nich (pravděpodobně průkopník skautingu Novák) v lese roztrhl botu, a tak si ji zašel nechat vyspravit u místního obuvnického mistra Rudolfa Bušty. Při opravě mu vylíčil, že se ze Staňkovského rybníku stane oblíbená turistická destinace. Švec neváhal a rychle si zřídil hokynářskou a hostinskou koncesi, aby budoucích davů turistů využil. Svůj podnik nazval „Restaurace u Jezera“. Další hostinský, Mádr, se nechtěl nechat zahanbit a tu svou rozšířil o další patro a dal jí honosné jméno „Hotel Čeká Kanada“. Po nich se ve Staňkově objevil další restauratér, Čecháček z Prahy. Ta jeho stála na ostrůvku „Na Hrázkách“. Název si vypůjčil ze slovanských bájí a pojmenoval ji „Slavjanka“. Časem se tento název vžil pro celý ostrov a jmenuje se tak dodnes (ačkoliv už se nejedná o ostrov, byl spojen hrází při oddělení rybníka Špačkov. Kdosi z nich také přinesl nápad na „dodávkovou službu“. Na veslicích rozváželi k chatám a stanům na břehu rybníku každé ráno čerstvé potraviny. Jedna z chat v části rybníka zvané Chobot také patřila herečce Medě Valentové.
Počátkem 30. let se na poloostrově Vlčice usadila nám dobře známá organizace YMCA. Kromě jednopatrové ústřední budovy (získala č.p. 110) zde stálo také 10 chat, loděnice a několik sportovních hřišť.
Druhá světová válka
Období turistické prosperity ale ukončila II. světová válka. Na jaře 1938 začal v okolí Staňkova výstavba objektů lehkého opevnění. Mnichovská dohoda se nedotkla přímo Staňkova, avšak polesí Dubovice včetně Vlčice spadlo do rukou Třetí říši. Na poloostrově Němci zřídili výcvikové středisko válečného námořnictva „Kriegersmarineschule“. Měli zde několik vorů, loděk a údajně i hydroplán s plováky.
Poválečný vývoj do současnosti
Po válce se začal cestovní ruch opět pomalu rozjíždět, tento slibný začátek však utnulo období studené války po roce 1949. Jelikož rybník leží téměř na hranici s Rakouskem, spadla celá oblast do hraničního pásma. Vznikl také nápad, aby ze Staňkovského rybníku nádrž na splašky z Jindřichohradecka. Další byl na vybudování velkovýkrmny prasat, podobně jako u Rožmberku. Nakonec z těchto plánů (s přispěním členů staňkovského JZD) sešlo, a my se tak můžeme radovat ze zachovalé přírody. Po pádu komunismu v roce 1989 již nic nebránilo návratu „ztracených synů přírody“ do okolí kolem rybníku a my se tak dnes můžeme každé léto těšit z tohoto krásného kraje nejen v několika kempech ve Staňkově, ale především také na malebném poloostrově s borovými lesy, Vlčici.
Staňkovský rybník
Rybníkářství v Českých zemích
Od nepaměti byly ryby běžnou součástí stravy našich předků. Mimo jejich získávání z potoků a řek začal přibývat kolem 9. století i nový zdroj – rybníky. Bylo tomu tak především z důvodu šíření křesťanství na našem území a s ním i spotřeby ryb jako postního jídla. Původně se však lidskou rukou vytvořené nádrže nenazývaly rybníky, nýbrž stavy (latinsky obstacula).
Kolem roku 1240 začíná první cílevědomá výstavba rybníků v kraji, kdy si rod Vítkovců povolává členy řádu německých rytířů z Pomořanska, jelikož byli zkušení se stavbami v bažinatém podmáčeném terénu. Pod jejich vedením vznikají první větší rybníky, mezi nimi i rybník „Hradní“, dnešní Vajgar v Jindřichově Hradci. Za vlády Karla IV. již bylo výslovně přikázáno feudálům a městským představitelům, aby zřizovali rybníky za účelem jak chovu ryb, tak i pro pohon mlýnů, hamrů a v neposlední řadě i k plnění ozdravné funkce pro krajinu.
Rybníky pod tím Staňkovským
Z této doby také pochází úmluva mezi Ojířem z Landštejna a Heřmana z Hradce o využití řeky Hostice a postavení rybníku u cesty mezi Třeboní a Bystřicí. Po svém zakladateli byl rybník pojmenován Vojířov (zanikl postavením Staňkovského rybníka).
Vznikají také další rybníky na Chlumecku, pro oblast Staňkovského rybníka jsou významné především Kněžský, Holleman, Panský, Hamerský, hradecký Hostík a Hostík ličovský (Hostice malá či Hostička). Kromě hradeckého Hostíku a Hollemanu byly pravděpodobně všechny zatopeny při stavbě Staňkovského rybníku, jejich hráze jsou však při vypuštění stále patrné.
Hradecký Hostík
Hradecký Hostík je umístěn u samého počátku Staňkovského rybníku. Během let několikrát změnil jméno, až se pro něj nakonec ustálil název „Matoušovský“ či „Matušovský“. Vznikl přehrazením potoku zvaného Medvědina voda, pramenícího pod Homolkou. Většinou byl prázdný a zatravněný (je tomu tak i dnes), proto jej většina záznamů uvádí jako „stržený Hostík, rybník od pradávna stržený, či pustý…“. Dlouhou dobu patřil rodu Mertalů ze Sedla (společně s dvěma pstruhovými rybníčky dříve nazývanými Nohavice a Nohavička), odtud název Mertalova louka. V německých zápisech je pak nazýván „Koschteich, Kossteig, Kossteg der Obere“.
Kněžský
Za rybník Kněžský lze považovat rybník Vojířov či Vojeřovský. Ojíř z Landštejna byl totiž nevysvěcený kněz – kanovník olomoucký. Po jeho smrti v roce 1380 vstoupila v platnost jeho dohoda s Heřmanem z Hradce a rybník tak připadl k Hradci. Poté byl zřejmě přejmenován na „Pfaffenteich“ (tj. Kněžský), pro místní ale i nadále zůstal Vejřovem či Vojeřovským.
Hamerský
Pod tímto se nacházel rybník Hamerský (Hammerteich), pod jehož splavem zřejmě býval panský hamr. Dále po proudu Hostice se pod hrází nacházelo několik dalších selských rybníků, jejichž jména se nezachovala.
Ličovský Hostík
Ličovský Hostík měl hráz mezi lesem Nadějovem a lesem Koštejkem (tímto místem kdysi vedla cesta do Litschau, odtud název Kot-Steig, blátivá stezka). Mezi německé názvy patří Costeig, Kot-styk a Koss-Teich. Jeho hráz je při vypuštění dodnes patrná.
Původní hráz Ličovského Hostíku
Holleman/Haubtman
Určení místa rybníku Holleman je poměrně obtížné. V roce 1549 vznikl zápis hraniční komise, zachoval se však pouze jeho opis, vzniklý až téměř 80 let poté. Z tohoto textu vychází najevo, že název Holleman a Haubtman (tj. Hejtman) jsou jeden a ten samý. Jedná se pravděpodobně o nynější Novomlýnský rybník u hotelu Peršlák, dříve zabírající větší území. Pod jeho hrází ústil do Hostice Hraniční potok (dnes Červený potok). Jedná se tak o jiný rybník než nynější Hejtman, se kterým sdílí pouze název.
Panský
Panský rybník byl z těchto nejspíš největší. Z toho důvodu se pravděpodobně jedná o ten, nacházející se nejblíže dnešní hrázi.
Zaniklé rybníky v severním cípu Staňkovského rybníku
Krajířové a práce na rybnících
Za „otce“ chlumecké rybniční soustavy lze považovat Kunráta Krajíře z Krajku. Když v roce 1489 získal od svého otce Volfganga I. Bystřicko, začal hned uskutečňovat svoje plány. Smlouvou s Hradeckými pány získal území kolem zadní části Staňkovského rybníku a v roce 1508 směnil s Petrem z Rožmberku cepský majetek za enklávu Chlum-Lutová-Stříbřec, čímž získal oblast pro pozdější lutovské rybníky. V roce 1512/13 však převzal majetek své sestry na Boleslavsku a jihočeské državy tak předal svému synovci Volfgangu Albrechtovi.
Ten strýcovi plány začal postupně plnit. Jako první začal stavbu lutovských rybníků Jezero, Hospodář a Podsedek, a to mezi lety 1520-1529. Poté následoval Nejvyšší Kanclíř. K rozsáhlejším stavbám však potřeboval vlastní zdroj vody. Tím se měla stát řeka Hostice, která však byla tokem hraničním a patřila tak spíše k panství Litschau. Měl však dobré vztahy s císařem Ferdinandem, kterému prokazoval četné služby a spoluzasloužil se i o jeho zvolení na český trůn. V roce 1541 tak získal od císaře do zástavy Litschau s oblastí kolem Hamru a o sedm let později dostal Hamr do dědičného vlastnictví. Když v roce 1550 zemřel předchozí zástavní pán ličovský, Jan Mrakeš, koupil celé toto panství v roce 1551.
V těchto letech již pracoval naplno u Krajíře Mikuláš Ruthard z Malešova. Přepracoval a rozšířil původní plány, které si ještě ověřoval u Štěpánka Netolického. Zanedlouho poté Štěpánek zemřel a Ruthard tak získal jeho zkušené rybníkáře, jelikož jeho smrtí ustala na čas výstavba na Třeboňsku. Řeka Hostice trpěla nejméně dvakrát do roka velkými záplavami, čímž byla velkým nebezpečím pro rybníky kolem Lutové. Ruthard se proto rozhodl změnit její tok. Původně se za Hamrem řeka stáčela k severu a vlévala se do Lužnice u samoty „U Tikalských“, Ruthard však nechal prokopat skalnatý výběžek a svedl tak Hostici do Lužnice asi o 4 km proti proudu u samoty „Pilař“. Nové řečiště získalo jméno „Kostecká řeka“. Staré koryto narovnal a zreguloval, vžil se pro něj název „Svodnice, či Svodnická řeka“.
Nyní mohl Ruthard rozšířit lutovské rybníky a vybudoval v původním řečišti Hostice rybníky Nový Hospodář, Nové Jezero a Nový Kanclíř. Stále však trvalo určité nebezpečí povodní. Od toho měla pomoci stavba velké vyrovnávací nádrže, zvýšením hráze rybníku u mlýna Staňkova. V roce 1551 uzavřel Volf Krajíř smlouvu s Jáchymem z Hradce o hradecké pozemky potřebné k postavení velkého rybníku. (Touto úmluvou se také zrušila smlouva o stavbě rybníku u Mirochova. Zbyl po něm pouze násep, sloužící k zadržování vody z okolních rašelinišť, aby nepodmáčela procházející stezku mezi Bystřicí a Třeboní. Výstavbou Staňkovského rybníku dostal funkci opačnou. Zadržoval při zvýšeném stavu vodu, aby nezatopila níže položený les směrem k Mirochovu. Když byla hladina snížena o 3 metry, zbyl po letech eroze pouze zbytek výspy vybíhající do severozápadní části rybníku, dnes známý pod jménem Bílý záhon). Ještě v roce 1551 začal Ruthard s Vavřincem Maluškou z Ličova stavět bystřický rybník Soused (dnes Kačležský). Se stavbou bylo však mnoho starostí, stavěl se celkem 30 let. Po dokončení prací se Ruthard usadil na dvorci v Lutové, který dostal darem s několika rybníky od Volfa Krajíře.
V roce 1559 byla stavba Staňkovského rybníku dokončena. Současně se Staňkovským vzniká také rybník Maluškov, pojmenovaný podle Vavřince Malušky. Dílo o velikosti asi 60 ha se nacházelo mezi Staňkovem a Mirochovem. Po snížení hladiny Staňkovského rybníku o přibližně 3 metry přišel o „zdravou vodu“ a byl zrušen prokopáním hráze a zalesněn. Na jeho místě se dnes nachází les Maluškov. Pod ním se nacházel rybník Hluboký, s rozlohou cca 9 ha. Byl strhnut při průtrži mračen v roce 1876 a zalesněn. Dnes se na jeho místě nachází „Hluboký les“. Vedle tohoto rybníku se nachází Nový, jehož datum vzniku je nejisté, zakreslen je již na mapě z roku 1654. Dnešní rybník Špačkov (dříve součást Staňkovského rybníku) byl dříve možná samostatný, nazývaný Berounský, napájený stokami z lesa Chlumec. Pojmenovaný byl po Janu Berounském, spolupracovníkovi Rutharda z Malešova.
Místo původního rybníka Maluškov
V roce 1561 se Ruthard podílí na stavbě rybníku Vdovec na třeboňském panství. Vilém z Rožmberka si jeho služby tak oblíbil, že mu nabídl funkci třeboňského hejtmana, kterým byl až do roku 1571, kdy pro neshody s Jakubem Krčínem opouští rožmberské služby (Ruthard prosazoval mělké a prosluněné rybníky, vhodnější pro chov ryb. Naproti tomu chtěl Krčín stavět velké, hluboké rybníky, které však byly pro chov ryb méně vhodné).
Obyvatelé okolních vesnice měli povinnost dvakrát ročně k opravám rybníků, když byly poškozeny záplavami řeky Hostice. Mnohokrát se je takto podařilo zachránit, až v roce 1582 přišla obávaná „stoletá voda“, která strhla hráz Staňkovského rybníku. Podle třeboňského porybného voda ze stržených rybníků zatopila třeboňská předměstí. Kdo rybník Staňkov znovu opravil a napustil není známo, archiv uložený v Bystřici patrně shořel při některém z požárů bystřického zámku.
Staňkovský rybník na Mullerově mapování (1720)
19. století a dále
V roce 1840 byla hladina Staňkovského rybníku snížena přibližně o 3 metry, a to z důvodu potřeb odvodnění lesů mezi Staňkovem a Mirochovem za účelem těžby rašeliny. Tím se z ostrůvku Vlčice stal poloostrov (dodnes patrné na geologické mapě) a z ostrova u staňkovské myslivny se stal taktéž poloostrov s mělčinou. Zároveň vzniknul nový ostrov, Slavjanka, dnes spojený hrází oddělující Špačkov. Taktéž na severním cípu voda ustoupila a dnes zde podmáčenými travnatými plochami protéká Koštěnický potok. V roce 1916 byl pro větší výnosnost ryb oddělený nynější rybník Špačkov.
Staňkovský rybník na mapě II. vojenského mapování (1842-1852)
V období první republiky stálo na břehu Staňkovského rybníku mnoho chat, léto zde s oblibou trávila i pražská smetánka. Během druhé světové války byl v oblasti Vlčického poloostrova zřízen výcvikový tábor německého námořnictva. Z toho důvodu byla vyhloubena zátočina pro parkování lodí.
V roce 1952 vznikly v místě dřívější hájovny objekty Pohraniční stráže Hajnice, s alokovanou 13. rotou 2. praporu 15. brigády Pohraniční stráže. O nějaký čas později byla vybudována i „železná opona“, táhnoucí se od Černého kříže (kde se lámala k východu) Markétským polesím až k břehu rybníku (dnes jejím průběhem vede také Signálka/Panelka), kde dráty pokračovaly až na druhý břeh a dále. Později byla SiS přesunuta dále ke Koštejku, kde stál i tzv. piket, hlídkové stanoviště.
Po pádu komunismu začala v roce 1990 likvidace signální stěny. V roce 2000 byl rybník po mnoha letech vypuštěn z důvodu opravy hrází, došlo však k provalení hráze a podle některých rybářů tak rybník přišel o trofejní ryby.
Staňkovský rybník před a po snížení hladiny (v roce 1840)
Mapa II. vojenského mapování (1842-1852)
Texty byly přejaty z knihy Františka a Jiřiny Kodlových: Staňkov – kronika čtyř století z roku 1982. Další informace k okolí byly získávány ze stránek perslak-novyvojirov.cz, pruvodce-strazskem.cz, vlciceii.ymca-jh.cz, ymca-jh.cz a dalších. Fotografie a informace v kapitole o bývalé rotě Hajnice pocházejí od pamětníků ze stránek vojensko.cz. Mapy a současné fotografie zajímavých míst kolem Vlčice byly převzaty z portálu mapy.cz a jeho uživatelů. Archivní fotografie TZ Vlčice pocházejí z Národního archivu Praha a fondu YMCA Praha.
Částečně převzato ze stránek: Vlcice.atlasweb.cz Obrazové materiály : Národní archiv Praha, fond YMCA Praha, karton 1-3 a další
Autoři: Myšok Starobylý a Kuba Nosek