Podzimní puťáček 2018

Tak, letní tábor Vlčice II je dávno za námi. Stejně jako letošní prázdniny a potáborko. Vše pomalu pohlcuje propadliště dějin. Jediné co zůstává, jsou vzpomínky, fotografie, videa… Ale hlavně ty vzpomínky. A protože si chceme společně strávené chvíle ještě trochu protáhnout, a hezky si zavzpomínat, ale také zažít zase něco nového, vyrážíme v pátek 14.9.2018 na podzimní puťák. Tolik jsem se na něj těšila!!! Na Jarním jsem nebyla ze zdravotních důvodů, o to víc si užiji tenhle. Zatím je ze všech puťáků s největší účastí. Jede nás celkem šestnáct!!! Dvanáct dětí a čtyři vedoucí. Cíl: putování okolo řeky Malše do Paldova dětství :-). Už v pátek ráno tušíme, že naděje na slušné počasí jsou plané. Prší a prší… Ale je alespoň teplo. Tak uvidíme. Radar neustále slibuje, že pršet přestane. Sraz je ve tři hodiny odpoledne na autobusovém nádraží. Myšok se trochu zaseknul v zácpě, ale už je tady i s Hesounovic „hipie“ dodávkou. Nakládáme bágly do aut. Myšok bere bágl od Zuzky a klesá pod jeho tíhou… „Prosím tě, co tam máš?!“ Zuzka odpovídá se záhadným úsměvem: „To uvidíš…“

Odjíždíme po třetí hodině od nádraží v Hradci a stále prší… V Pořešíně jsme se sešli s Paldou, Roxi, Nikčou a Luckou. Kačaba má nějaké zdravotní potíže, tak s nimi nepřijela. Počasí se trochu umoudřilo a tak hážeme bágly na záda a s pokřikem „není čas ztrácet čas“ vyrážíme podél Malše přes zříceninu hradu Pořešín, směrem do Kaplice.  Cestou zase začíná pršet. Chvíli víc, chvíli méně, ale je teplo, tak nám to zase až tak nevadí. Mě se mlží brýle, a tak s nimi vidím úplně stejně mizerně jako bez nich. Obdobně jsou na tom i ostatní vedoucí. Jak totiž podotkl některý z účastníků, všichni vedoucí jsou brýlatí :-D. Původně jsme měli spát venku někde po cestě u studánky, jenže vzhledem k počasí volíme plán B. Myšok zamluvil na dnešní noc nocleh na kaplické evangelické faře. Pohodlí fary je ovšem vykoupeno delším pátečním pochodem. Ale to nám až tak nevadí. Krajina kolem Malše je kouzelná. Řídce osázená krásnými sruby, půvabnými výhledy. Jednu chvíli stezka ústí na kluzkou skalnatou část břehu přímo nad vodou. Ke skále je připevněn řetěz, takže nebezpečný úsek zdoláváme hravě a bezpečně. Myšok s Paldou nás všechny jistí. Bez úhony se tak dostáváme za skálu. Do Kaplice přicházíme už za šera a déšť opět zesiluje. Vytahujeme pláštěnky a Zuzka s grácií jí vlastní – deštník!!! Ještě přejít dost velkou část města a jsme na faře. Vítá nás zde místní farář. Je zatopeno, na radiátorech neudržím ruku. Hurá! Děti si budou moct usušit boty a oblečení. Využíváme pohodlí civilizace a vaříme si čaje a kávy za pomoci rychlovarné konvice. V modlitebně si rozkládáme ležení. Někdo objevil kytaru a Svítáky, takže program na večer je jasný. Z dětí na rozdíl od nás vedoucích padá únava a kluci se zběsile honí a blbnou všude, kde to jde. Po večeři se sesedáme kolem stolu a zpíváme. Nakonec všechny přece jen přemáhá únava a tak ještě večerní ztišení s modlitbou a už hajdy na kutě.

Ráno nás přivítá hustým deštěm. Balíme a doufáme, že se počasí umoudří. Také ještě čekáme na Kačabu. Té se doma udělalo lépe a tak volala, že ji Dana (její mamka) za námi přiveze. Konečně přestává pršet a Kačaba už je tady. Můžeme vyrazit. Dáváme po sobě faru do pořádku, ještě pár fotek a hurá na cestu. Jenže, jen vyjdeme za ceduli Kaplice, zase začne pršet…. Co se dá dělat. Koneckonců jednou to přijít muselo. Dosud nám počasí na puťácích luxusně vycházelo. No a tak si to vybíráme teď. Pokračujeme podél Malše. Prší a prší, déšť nepřestává. Šlapeme po mokré modré a asi po hodince pochodu přicházíme k rozkošnému hotýlku Zámeček uprostřed louky, obklopené lesem. Jsou zde i jakési chaty, tak u nich sundáváme bágly a svačíme. Na radaru to vypadá, že by do půl hodiny mělo konečně přestat pršet. A skutečně. Mraky se začaly protrhávat a déšť doopravdy přestává. Konečně vysvitlo sluníčko. Paprsky se nám opírají do promáčených triček a bund. Jásáme a převlékáme mokrá trička, hážeme bágly na záda a znovu se vydáváme na cestu. Scenérie kolem řeky jsou překrásné. V osadě Ješkov se nám naskýtá fascinující pohled na dramaticky vyhlížející oblohu: z jedné strany modré nebe a na druhé černá hrozivá mračna. Ale my dobře víme, že z těchto mraků na nás už nezaprší :-D.   Chtělo by to nějaké vzrůšo. Naše cesta vede okolo zříceniny hradu Louzek. Další přestávka, svačina a odpočinek. Pak někdo přichází s nápadem: co takhle šiškovu bitvu? Pomalu se stává tradicí. Je rozhodnuto. Vedoucí budou bránit hrad a děti jej budou dobývat. Začíná horečný sběr munice. Stanoví se pravidla a bitva může začít. Je skutečně dramatická.  Útočníci jsou velice vynalézaví a snaží se dobýt hrad ze všech možných stran. Ale obrána hradu se zdá být neporazitelná. Vypadá to, že mají oči všude. Neunikne jim ani jeden nájezdník. Každého zneškodní. Po dlouhých deseti minutách je hrad přece jen dobyt. Nájezdníci ukořistili vlajku (Myšokovu minikarimatku – tzv. podprdelník). A teď výměna. Poražení obránci hradu se musí pokusit dobýt hrad zpět. Nakonec byli také úspěšní. Myšokův podprdelník je zpátky v rukou jeho majitele. Posíleni svačinou, občerstveni odpočinkem a povzbuzeni adrenalinem po proběhlých bitvách pokračujeme dál. Teď už bychom měli dojít až do cíle dnešního putování – do tábořiště na Nažidlech. Palda cestou vzpomíná na léta, kdy sem jezdil jako kluk. Do tábořiště přicházíme po páté hodině odpolední.   Nejsme tady sami. Zdravíme se s táborníky a posouváme se na zadní louku, kde rozbíjíme tábor. Stavíme přístřešky z tarpíků. Někteří jdou pro vodu, někteří se jdou poohlédnout po dřevě na večerní oheň. Dřevo bohužel skoro žádné není a to málo co je, je beznadějně mokré. Vzdáváme se naděje na večerní táborák a spokojíme se s večeří a kávou uvařených na benzínových vařičích. Vaříme těstoviny ve Velkém Láďovi a ing. Vojtěchovi (to jsou naše kotlíky) s hovězím masem. U večeře povídáme a vzpomínáme na minulé puťáky, na Vlčici a tak. Pomalu se setmělo a ochladilo. Převlékáme se do spacích úborů a zalézáme do spacáků. Myšok nám na dobrou noc vypráví dojemný a působivý příběh o třech stromech. Pak už znaveni putováním a zážitky se ukládáme ke spánku.

Ráno nás tentokrát vítá modrou oblohou a slunečními paprsky nesměle probleskujícími mezi lesními velikány, kteří obklopují naše tábořiště. Do rána padla velká rosa. Tak velká, že tarpíky jsou mokré i zevnitř. Vaříme vodu na snídani. Protahujeme po noci ztuhlé údy. Je krásně. Po snídani a povídání zase začínáme balit a uklízet. Heslo dnešního rána je „správně sbalený bágl musí stát!“ Předháníme se, čí batoh lépe stojí :-D. V půl jedenácté opouštíme tábořiště. Ještě zastávka u studánky, doplnit vodu na cestu a hurá za dalším dobrodružstvím. Čeká nás posledních deset kilometrů tohoto puťáku. Putujeme lesem i kolem řeky. Cestou vidíme spoustu hřibů. Zuzka to nakonec neustojí a sbírá. Odvazujeme ing. Vojtěcha a plníme ho houbami. Ing. Vojtěch ale brzy nestačí a tak je na řadě i Velký Láďa. Cestou zastavujeme na svačinu a odpočinek. Zuzku zcela přemohla houbařská vášeň a nemůže přestat s prohledáváním lesa i při pauze. Po krátkém odpočinku pokračujeme dál. Už jsme jen asi dva kilometry od dnešního cíle a v tom jsme uviděli u jednoho rybníka luxusní odpočívadlo. I když jsme odpočívali cca před jedním kilometrem, neodoláme vábení obřích laviček pod pergolou a hážem sicnu. Konec puťáku se nezadržitelně blíží a my si ho snažíme maximálně oddálit. Užíváme si poslední společné chvíle. Holky zlobí Myšoka s Paldou. A tak ti se rozhodli je podrobit jednomu z nejhorších způsobů mučení… Svázali jim tkaničky….

Jenže čas je neúprosný a my musíme chtě nechtě dál. Zvedáme znavená těla, nakládáme na záda znatelně odlehčené bágly a pokračujeme v cestě. Zuzku neopouští houbařský amok a neustále bedlivě sleduje kraje cesty. Tak bedlivě, že nedává pozor na cestu a najednou padá i s tím svým těžkým báglem… Hrozivě vypadající pád odnesla jen lehce odřenými koleny (to že si při něm naštípla zápěstí, zjišťuji až ve středu na zkoušce Jakoubka). Unavení, uťapaní a smutní, že tenhle puťák končí, přicházíme do Skoronic. Tam má Palda auto. Necháváme děti se Zuzkou ve Skoronicích a jedem pro zbylá auta do Pořešína. Pak už jen loučení a ujišťování, že se určitě brzy zase uvidíme, nasedáme do aut a odjíždíme domů. Byl to opět úžasný puťák. A teď se vytrvalý čtenář jistě ptá, co to ta Zuzka vlastně měla v tom batohu… Za celé tohle vyprávění jsem to ani jednou nezmínila. Považte, Zuzky přetěžký bágl obsahoval nekonečné množství dobrot. Slaďourů, bonbónů, oříšků, párečků, mrkviček, jablíček a podobně. Byl doslova bezedný. Takže Zuzka a její bezedný bágl je od teď nutnou a nepostradatelnou výbavou všech dalších puťáků ;-).

Putování zdar a Vlčici II zvlášť a brzy na viděnou – nejpozději na předvánočním setkání se těší Vaše felčarka Helča.

1234►