Podzimní puťák 2021
Sotva jsme se všichni rozloučili s táborem a s prázdninami, už tu byl podzimní puťák. V pátek jsme se ve 14:45 potkali na hradeckém nádraží, jako vždy jsme se pořádně objali a přivítali, naložili do aut věci a následně i nás a vyrazili na cestu do Novohradských hor. V Hojné Vodě jsme se setkali s Budějovickou sekcí, a zatímco pár lidí muselo ještě odvézt auta, my jsme se pod Méďovým vedením vydali na cestu. Tedy… Dá se o těch pár metrech, které jsme urazili ke stánku s občerstvením, vůbec mluvit jako o nějaké cestě? Posilnili jsme se zmrzlinou a malinovkou, načež jsme (tentokrát již doopravdy) vyšli. Čekaly nás jen asi 4 km, takže jsme brzy dorazili do cíle. To už nás dohnali i ti, kteří odváželi auta. Vybrali jsme vhodná místa a postavili tarpíky. Pak jsme vytasili instantní polévky a další pochoutky, naplnili svá kručící břicha a zbytek večera už jen seděli a povídali. Je tady někdo, komu se ráno dobře vstává? My to asi nebudeme. Všechno to vymotávání se ze spacáků, snídání a balení, které se následující ráno odehrálo, nám zabralo tolik času, že k odchodu jsme se dostali až po 11. hodině. Pro tento den se k nám připojily Anička a Hanka Urbanovy. Protože se přes rok tolik nevídáme, musíme naplno využít každý společný okamžik. Když se zrovna nemluví, tak se třeba zpívá. Ačkoliv škrábat se do kopce s krosnou na zádech a zpívat při tom Hallelujah rozhodně není žádná sranda. Lucka nám k tomu krásně zahrála na ukulele, kdo by tomu odolal? Na oběd jsme objevili velmi pohodlné místo s lavičkami. Náhoda je krásná věc. Nikdo nečekal, že na čundru uprostřed lesa potkáme paní Klimešovou, která sem vyrazila s kamarádkou. Bohužel nás musela kvůli zdravotním potížím opustit Lucka. Pokračovali jsme dál překrásnou novohradskou krajinou. Asi 3 km před cílem jsme se rozdělili – část lidí šla kratší cestou, někteří si to prodloužili, aby nabrali vodu. Po příchodu na místo, rozloučení se s Aničkou a s Hankou a přípravě ležení jsme se usadili k ohništi, kde jsme ještě velmi dlouho mluvili a hlavně zpívali. Postupně jsme se trousili do postele. Z těch 100 m mezi ohněm a tarpíky se ve tmě stalo naprosté bludiště a máme štěstí, že nikdo z nás neskončil navždy ztracen někde hluboko v lesích. Všichni si ale nakonec cestu do spacáku našli. Musím tu ranní rutinu ještě popisovat? Probuzení, „Odmítám opustit tento spacák!“, snídaně, balení, uklízení… Našli se jedinci, odhodlaní vyrazit co nejdříve, ale jejich přání se tak úplně nenaplnilo. Když jsme konečně po absolvování soutěže „Kdo neuzvedne Karla, nikam nejde“ stáli připraveni k odchodu, byl už vlastně téměř čas na oběd. Čekala nás už jen velmi krátká trasa. Naši jedinkou zastávku jsme si udělali u rybníka, ve kterém se někteří odvážlivci rozhodli vykoupat. Pamatuju si Sáru, říkající něco ve smyslu „Jsme zvyklý na ranní rozcvičky ve Staňkáči, tohle zvládneme!“. Inu, kdo v té vodě vydržel alespoň 10 sekund, zaslouží si úctu. Poslední úsek cesty už utekl jako nic. Vše jsme zakončili občerstvením v Zevlově mlýně. Tam přišel čas se rozloučit. Ano, o týden později se uvidíme na potáborku, ale objímání není nikdy dost! Postupně jsme se rozjeli domů. Další úžasný puťák plný zážitků, srandy, zpívání a hlavně času stráveného v našem krásném vlčickém kolektivu byl za námi.

Magda Hrdinková

12►