Čím to, že se tak rádi vracíme na místa, kudy jsme třeba jen prošli a lépe, kde jsme něco intenzivního zažili? Snad je to tím, že taková místa probouzí vzpomínky jinak zasuté hluboko pod tím, čím zrovna žijeme. Ba co víc. Pokud navštívíme ta místa s těmi, kteří tudy prošli s námi, zpravidla to vyústí v bezbřehé radování nad kdejakým pařezem, na který jsme usedli, větví pod kterou jsme něco položili a kopřivou, která nám „přeléčila“ lýtko. Je to pak takové pohlazení po duši i po paměti. S Kubou Nosků jsme si tím prošli při návštěvě Vlčice z důvodu nafocení Fiňáku. Na centrálním webu totiž strašila nedůstojná fotografie této legendární budovy, což převelice dráždilo Hanku Noskovou. I shromáždila rodiny Noskových a Pavlíčků aby využívajíce sychravého a podmračeného počasí, pořídila veselou a prosluněnou letní fotografii- to se také nakonec ve Photoshopu podařilo 🙂 To by však samo o sobě na výlet nestačilo. Proto jsme navíc navštívili město vládců na Koštěnickém potoce a hlavně zkontrolovali, zdali naše cedule s podpisy ještě stojí.

Nebojte se, stojí a jak pěkně 🙂

A aby výsledek usilovného vypalování našich jmen páječkou uviděli i ti, kteří pro nepřízeň počasí zakončili výlet dříve, pořídili jsme i několik snímků. Nevím jak ostatní, ale s Kubou jsme si to užili náramně, zvláště když při návratu začalo v souladu s našimi vzpomínkami krásně poprchávat 🙂

no images were found