První puťák tohoto roku jsme jako vždy odstartovali na jindřichohradeckém nádraží, odkud jsme se
auty přesunuli na bizoní ranč v Rožnově. Zatímco řidiči odváželi auta do cíle naší cesty, my jsme si
užili drobné občerstvení. Ano, stihli jsme svačinu ještě dřív, než jsme vůbec ušli jediný krok z naší
cesty. Ten den nás naštěstí čekala jen krátká vzdálenost. Podle programu to měly být asi 4 km, ale
všichni víme, že Myšok měří vzdálenosti většinou jen tak od oka a vzdušnou čarou, takže skutečnou
délku trasy vám asi nepovím. Každopádně jsme byli velmi rychle v cíli. Špatně jsme odbočili jen
jednou! Čekala na nás opravdu velká spousta hmyzu v čele s muškami, které se celý večer velmi činily
a zanechaly naše těla ozdobená spoustou malých kousanců. Tím jsme si ale nenechali zkazit večer.
Postavili jsme tarpíky, navečeřeli se a pak samozřejmě ještě dlouho zpívali.

Zatímco se většina z nás začínala teprve probouzet, pánové již vařili vodu na snídani. Nemohli už ale
dál trpět naše otravné hmyzí společníky, tak se rozhodli, že bude skvělý nápad snídání přesunout
o pár desítek metrů dál, přímo doprostřed velmi strmého srázu. Pro jídlo jsme si tedy museli tak
trochu vyšplhat. Spousta lidí vytáhla ovesnou kaši, já osobně jsem ale například jednoznačně
zastáncem čínských polívek k večeři i k snídani. (Samozřejmě jen na puťácích, žijme zravě!) Tentokrát
nás začala okupovat armáda mravenců. Najíst jsme se však dokázali a brzy už jsme byli připraveni na
cestu. Tím brzy myslím asi kolem 10 hodin. Někteří z nás velmi hnali, jiní rozhodně nikam nespěchali,
takže bylo hodně čekání a zastávek. Rozhodně jsme nenasadili zrovna závodní tempo. Úplně bídní
jsme ale nebyli, já mám za celý den nachozeno asi 17 km, takže něco jsme rozhodně ušli. Oběd jsme
si užili u rybníka, kde si většina z nás alespoň zchladila nohy. Také jsme se pustili do pořádné šiškové
bitvy. Všichni jsme ji úspěšně přežili, takže jsme mohli pokračovat v cestě. Viděli jsme několik
kamenů, vodní pilu v Peníkově nebo například zajímavé skautské tábořiště s plošinami, na kterých se
při jednom dřívějším puťáku prý nocovalo. Já bych teda nechtěla spadnout ve spánku ze 3 metrů
někam do křoví, ale někdo má asi rád dobrodružství… Nakonec jsme úspěšně dorazili na místo,
připravili tábořiště a před večeří jsme zvládli ještě i osvěžující koupačku. Zbytek večera se
samozřejmě opět zpívalo a vzpomínalo. V noci bylo o poznání tepleji než předchozí noc, takže se i ti
zimovřivější z nás dobře vyspali.

Závěrečný den jsme započali naprosto rekordními výkony. Na cestu jsme vyráželi už někdy v 9.30.
Protože jsme měli spoustu času, rozhodli jsme se pro velmi dlouhou obědovou pauzu u vody. Já jsem
většinu času pospávala, takže si vybavuji jenom spoustu sladkostí a sluníčka, ale někteří se i koupali a
rozhodně to bylo příjemné posezení (a poležení). Do našeho cílového Matějovce nám pak chyběl již
jen opravdový kousek. Našli jsme auta, vyfotili se a vyrazili domů. Tentokrát žádné slzy, protože už za
měsíc se uvidíme na Vlčici!

Majda Hrdinková

12345►