ZAJÍMAVÁ MÍSTA KOLEM VLČICE
Jednotlivé názvy jsou zároveň odkazy na body v Mapy.com (po kliknutí se zobrazí na nové kartě).
Počátkem 13. století přišli na místní území valdenští, vyznavači reformátorského hnutí. Zakladatelem tohoto hnutí byl lyonský kupec Petr Valdes, který údajně zemřel jako poustevník na Dubovici a měl zde být i pochován. Valdenští se brzy stali trnem v oku církvi, roku 1340 proti nim vyhlásil papež Benedikt XII. válku. Pronásledovaní valdenští se scházeli tajně uprostřed lesů v jakési přírodní kazatelně vzniklé rozpadem žulových balvanů – Kněžská skála. Pro kazatele byly na zadní straně vytesány schody, posluchači se shromažďovali v prostranství pod skalou. Později se zde scházeli také husité a členové Jednoty bratrské. Na mapě II. vojenského mapování je lokalita označena německým názvem Pfaffenstein.
Je možné, že v těchto místech stávala strážní tvrz pro ochranu obchodních stezek, se strážnými místy na Kněžské a Bublavé skále. Na přelomu 12. století zde mniši založili dva dřevěné kostelíky, zasvěcené sv. Anně a sv. Markétě. Brzy se staly častým místem poutí a ve druhé polovině 16. století bylo dřevo nahrazeno kamenem. Když v roce 1594 oblehli Turci Raab (Győr), konaly se k těmto kostelíkům prosebné pouti. Roku 1595 byla v Jindřichově Hradci založena jezuitská kolej. Při snaze obrátit co nejvíc lidí zpátky na katolickou víru neunikly jejich pozornosti ani poutě k těmto kostelíkům. Začali je proto sami organizovat s co největší slávou.
Po roce 1630 nechali Slavatové poblíž zřídit „hospůdku“. Jelikož se ale v selských bouřích stala střediskem odpůrců proti vrchnosti, bylo jí výčepní právo zase odňato. Později začala Marie Markéta, manželka Jana Jiřího Jáchyma Slavaty, posílat k poutím chudým napečený chléb (tento zvyk přetrval až do 18. století). Koncem třicetileté války dokonce posloužila Dubovice jako pralesní skrýš hradecké vrchnosti. Když na jaře 1645 obsadili Švédi Jihlavu a v roce 1946 Žirovnici, začali se Slavatové bát o své cenné rodinné klenoty. Panský služebník Jakub Meruna proto odvezl klenoty do hlubokých lesů na Dubovici. Skrýš byla prý kdesi ve stráni a hajný z Mirochova mu nosil jídlo k Bublavé skále. Později přenesl celý poklad kamsi do lesů za Mirochovem. Jako odměnu mu Slavata vymohl šlechtický predikát.
Dubovice však měla pro hradecké pány ještě další význam. Byla zde řada pstruhových rybníčků, sádek a včelích úlů. Taková včelí zahrada byla i na místě zvaném „nad Hostíkem“. Co se týká lovu zvěře, mnohem vhodnější bylo využívat světlejší lesy kolem Stráže, patřící rovněž do jejich panství. A tak měli na Dubovici brlohy medvědi, po nichž zůstalo několik místních názvů. Potůček nedaleko Černého kříže nesl název „Medvědina voda“ (přehrazením vznikl Matouškovský rybník, na jehož místě je dnes louka). Také název Český Peršlák (dnešní Nový Vojířov) možná pochází z Bärenschlag, tedy Medvědí mýtina.
Po usednutí Josefa II. na trůn byl v roce 1788 zrušen kostel sv. Anny, o rok později i sv. Markéty. Za 100 zlatých byly prodány Černínům, kteří sv. Annu přeměnili na hájovnu, Markétu potom na stodolu. Vybavení bylo rozvezeno po okolí, kazatelna ze sv. Anny do Roseče, zvon do Nedvědic, zvon ze sv. Markéty do Člunku. Do pražského muzea se v roce 1936 dostala tzv. Lásenická pieta ze 14. století. Do lásenické kapličky se údajně dostala právě z kostela sv. Markéty.
V 19. století se začala v Markétském polesí psát lesnická historie. Mezi lety 1838-42 zde dohlížel lesní rada Jiří Ferdinand Wachtel nad zařízením Markétského polesí, kdy vznikaly jednotlivé části lesa oddělené cestami a příkopy. Jeho syn, Jiří Václav Wachtel, pokračoval v jeho díle a zavedl metodu tzv. clonné seče (nový porost vzniká pod ochranou/clonou mateřského porostu). Nedaleko hájovny se nachází pamětní kámen o prvním provedení tzv. tmavé seče, Dunkelschlag (varianta clonné seče). Jeho zeť, Waldemar Maresch, byl nadšeným botanikem, který kolem hájovny vysázel řadu exotických dřevin a nechal vyzdít a upravit lesní studánky.
O tomto místě se traduje pověst, že zde kdysi bývalo strážní místo, odkud hlídky dohlížely na obchodní cesty mezi Čechy a Vitorazskem. Těžko říct, zda je tato zpráva pravdivá.
Tento název nese skupina skalisek o něco nížeji pod Homolkou. Kdysi z pod jednoho balvanu vyvěral pramen, táhnoucí se od Homolky podzemní puklinou až sem. Jak se dostával z hlubin až na povrch, vydával bublavé zvuky. Časem začal pramen vysychat, až z něj zbylo pouze vlhké místo mezi skalami.
Není známo, kdo a kdy tento kříž postavil, zmínky o něm se ale nacházejí v bystřických účtech již v letech 1543-1637. Byl několikrát obnoven, naposledy asi v roce 1915, kdy byl také postaven blíže k rybníku. Za minulého režimu se v těchto místech lámala signální stěna a poblíž bylo pozorovací stanoviště.
Přibližně 500 m jihozápadně od Lesovny v Dubovici se u cesty nachází dva kameny. Ten opracovanější, mladší, na sobě nese název Babí kamen, ten starší, nepravidelnějšího tvaru, nese nápis Wawy kamen. Druhý zmíněný dlouho na tomto místě nestál, byl nalezen až relativně nedávno na zahradě čísi chalupy. Nápis WAWY je pak pravděpodobně zkratka německého „Waldwüste“, tedy zpustošení lesa. Kámen se na tomto místě objevil pravděpodobně po roce 1603. Druhý kámen, s nápisem Babí kámen, přibyl až později, počeštěním prvního názvu. Byl také původně vyšší a umístěný na podstavci, při pádu stromu nebo stahování dřeva byl však přelomen.
Autoři František a Jiřina Kodlovi se původně domnívali, že název Babí/Baba souvisí se slovanskými bájemi a uctíváním mrtvých, což by mělo spojitost i s pohřebními mohylami u severního cípu rybníku, tato možnost je ale spíše nepravděpodobná.
V roce 1673 prý dostala Dubovice zadní nový název – „Margarethenwälder“, tedy Markétiny lesy. Pojmenování může být dvojího původu. První možností je, že les jméno dostal podle manželky Jana Jiřího Jáchyma Slavaty, Marie Markéty. Druhou možností je pojmenování podle kostelíku svaté Markéty na Dubovici.
Již dávno, ve 12. století, byla na tomto místě jeskyňka – poustevna. V roce 1700 proměřoval hradecké lesy měřič Fabián Svoboda s Václavem Bernardem Čapkem. Právě první jmenovaný dlouho bydlel v bývalé poustevně „nad Markýtou při Homolce“, místu se od té doby začalo říkat Fabián. V roce 1784, kdy panství patřilo rodu Černínů, si nechal hrabě Jan Rudolf Černín v místě poustevny postavit dřevěný letní zámeček. Časté a silné hromobití, ve kterém viděl boží prsty ho však zanedlouho vyhnalo a zámeček tak pustl, až kolem roku 1800 zanikl. Zbyla z něj jen stáj, zbudovaná z bývalé poustevny, základy dvou domů a studna.
Prokop Vojtěch Černín z Chudenic, otec zmiňovaného Jana Rudolfa, byl v roce 1766 „zázračně zachován při hrozném hromobití“. Od té doby dával z vděčnosti v okolí stavět sochy svatých a různé kříže. Je tak možné, že se Prokopský kříž jmenuje právě po něm. Schönbornský kříž pak možná nese jméno po manželce jeho syna, Marii Terezii ze Schönborn-Heussenstammu.
Pár desítek metrů od Hajnice v Zadním lese se nachází na modré značce Památník lesní jednoty s nápisy „Georg Wachtel Fortmeister Carl Wolf Förster“ a „Eugen Graf Czernin von Chudenitz Excellenz“. V čele je pak žulová deska s nápisem „Památník odhalen 14. 9. 1853 – Český lesnický spolek 1853 1894 1997“.
Zhruba na půli cesty mezi rybníkem Staňkov a Novomlýnským se nachází žulový kámen s nápisem „Hier wurde in Jahre 1769 Paul Schüller aus Guttenbrun erschossen – ZDE BYL ZASTŘELEN PAVEL SCHULLER Z DOBRÉ VODY“.
Podle pověsti se u Chlumu u Třeboně utábořili ve válečných časech pruští vojáci. Ve stejné době přišel do Chlumu také sedlák Pavel Schuller z Dobré vody, který se s vojáky setkal v místní krčmě. Začali hrát karty a Pavel začal vyhrávat. Jeden z vojáků dokonce prohrál i větší množství peněz, určené k nakoupení potravin pro mužstvo. Aby nevzbudil pozornost vojáků, nechal Schuller hůl i klobouk uvnitř, vyšel ven a rychle spěchal domů. Nešel však přímo, ale lesem stranou od cesty. Když se dlouho nevracel, zmocnil se vojáků vztek, obzvláště toho, který prohrál svěřené peníze, jelikož mu šlo o život. Sebral proto svou ručnici a na koni se vydal sedláka Schullera hledat. Dostihl ho u výšiny za Černým křížem, sundal ručnici a na místě ho zastřelil, oloupil a odjel zpátky do Chlumu.
Později byl na místě postaven pamětní kámen. V roce 2015 byla u cesty umístěna replika, bohužel se špatným letopočtem 1769. Událost se stala už 27./29. dubna 1676. Ovšem i tato datace pověsti není bez chyb. V tomto roce nebyla v Evropě válka, která by zasahovala oblast jižních Čech. Pověst tak zřejmě spojuje vraždu sedláka s událostmi o 70 let později, tedy s okupací jižních Čech pruskou armádou v roce 1744. Je také možné, že je pověst mladšího data.
Jiná verze podle Kodlových zní, že se v hospodě strhla hádka mezi Schullerem a panskými služebníky, po které sedlák skočil na koně a ujížděl k domovu. Ostatní ho však dostihli a zastřelili.
Tímto názvem se odedávna nazývá les od zastávky Peč k části obce Pele. Než byla v roce 1840 snížena hladina Staňkovského rybníka přibližně o 3 metry, vytvářela podzemní voda v těchto místech četné mokřady. Slovo „moštěnice“ představuje dřevěná břevna používaná při moštění, stavbě mostků i mostů. Používaly se také ke zpevňování cest přes mokřiny a rozbahněné cesty. Stejným názvem je v mapě označen i les naproti poloostrovu Vlčice.
Název Pele vzniknul hrubou chybou při přepisování původního názvu Pece. Tento název má kořeny již v polovině 16. století, kdy byl v této oblasti „pecní kombinát“ Volfa Krajíře pro výrobu kolomazi. Ačkoliv se jako Pele označuje ve starších mapách oblast u části obce Jednoty a Na Chalupách, dnes tento název nese část o něco východněji, u hráze Špačkova.
Na tomto místě možná dříve žila rodina Budíků z Žítče, která pracovala na rašeliništi (místu se říkalo také Budíků štych – z německého „Torfstich“, tj. místo, kde se píchají borky). Na počátku 20. století zde bydlel staňkovský porybný Tomáš Vondrka. Později byl objekt kvůli opatřením na ochranu hranic zrušen. Místo má i lidové pojmenování „Na Bačkoře“, kvůli tvaru výběžku Staňkovského rybníka v tomto místě.
Jiříkov
Cesta ze Staňkova se kousek za místem Pod Skalkami rozděluje do dvou stran. Ta, která se stáčí k západu vede až k mirochovské myslivně. Tímto směrem se na samotě dříve nacházela osada s úředním názvem Jiříkov, jejíž obyvatelé pracovali vesměs na těžbě rašeliny. Osada vznikla někdy před rokem 1850. Neznámo kdy sem přišel rybní hajný Jan Vondrka, zvaný „sapérák“ (z francouzského sapeur – příslušník ženijního vojska). Podle toho se místu říkalo také Sapérů plácek. Mimo několika chalup stála na lesním palouku dřevěná zvonička. Poblíž byla také společná studna, kamenná pec a panský seník. Osada byla zrušena v roce 1910.
Nedaleko od Schullerova kamene, vedle cesty signálky, kudy dříve vedla železná opona, je do kamene vytesána šestiprstá ruka. Doplňuje jí cedule, pojednávající o místních čertech a jejich kouscích po okolí. Zastavení vzniklo před pár lety jako zpestření lesní cesty.
Před hotelem Peršlák je umístěn žulový kámen ve tvaru Československa (včetně Zakarpatské Ukrajiny). Zhotovili ho příslušníci SOS, tvořící předsunuté postavení 29. pluku na 1. linii LO. Uprostřed republiky je vyryt nápis „21/5 1938 Naše je a naše zůstane!“. Když německé jednotky překročily 8. října téhož roku hranice, doplnili kámen o posměšný nápis „BIS WIR kamen! P. Z. A. A. 5 8. X. 1938“ (Než jsme přišli my! 5. tankový průzkumný oddíl). V květnu 1945 dotesali do kamene příslušníci finanční stráže nápis „9. V. 1945 PRAVDA VÍTĚZÍ!“
Kámen ležící na rakouské straně Staňkovského rybníka se nachází na průsečíku 15. poledníku a 49. rovnoběžky. Je doplněn tabulkou s německým nápisem a dřevěnou cedulí 49°N 15°E.
Na severním úbočí vrchu Fabián se nachází studánka, opatřená červeně natřeným dřevěným domečkem. Ze kterého roku přesně pochází není známé, je však už na mapě II. vojenského mapování (1842-1852), kde je označena německým názvem „Rothe Bründl“.
Na tomto místě stával dříve hájovna, v 50. letech zde vyrostla rota Pohraniční stráže, včetně střelnice na místě dnešní hájenky. Po pádu komunismu byla opuštěna, postupně pustla a v roce 2014 byla zbourána definitivně.
Texty byly přejaty z knihy Františka a Jiřiny Kodlových: Staňkov – kronika čtyř století z roku 1982. Další informace k okolí byly získávány ze stránek perslak-novyvojirov.cz, pruvodce-strazskem.cz, vlciceii.ymca-jh.cz, ymca-jh.cz a dalších. Fotografie a informace v kapitole o bývalé rotě Hajnice pocházejí od pamětníků ze stránek vojensko.cz. Mapy a současné fotografie zajímavých míst kolem Vlčice byly převzaty z portálu mapy.cz a jeho uživatelů. Archivní fotografie TZ Vlčice pocházejí z Národního archivu Praha a fondu YMCA Praha.
Autor: Kuba Nosek