Víte jak se říká, že když něco špatně začíná, tak to dobře skončí?

Nám se to stalo při posledním puťáku. Když jsme se scházeli na nádraží v místech, odkud se již tradičně vyráží na tábory, lilo doslova jako z konve. Ve tvářích rodičů jsem viděl neklamné známky pochyb o našem zdravém rozumu, a v našich zas nervózní úsměvy, které to měly zakrýt… Asi to fungovalo, protože byli všichni vandrovníci posléze předáni a my mohli vyrazit směr Pohoří na Šumavě. Zde jsme po vážně divokých cyklostezkách převezli auta do Cetvin a vyrazili ke státní hranici. Vzdor předpovědi počasí jen občas padlo pár kapek, teplota byla pro nošení batohu příhodná a tak jsme to mastili, dokud nás málem nezastavil plot s bránou v Rakousku. Naštěstí Zdeněk nepodlehl dojmu, že je zamčená a i když ho stále podezírám, že ji otevřel nějakým kouzlem, prošel skrz a my mohli dojít až k té druhé, kde jsme měli odbočit zpět do zemí českých. Jenže to bych se nesměl zakecat s Kačabou. Vraceli jsme se naštěstí jen sto metrů, protože tu bláhovost včas zarazil Palda, který mi v tomto směru oprávněně nedůvěřuje a stále si kontroluje mapu 🙂 Dorazili jsme tak na první tábořiště, které bylo situováno v bukovém lese, kde se krásně měkce spí, je to tam samá romantika a k dokonalosti chybí jen potok. Zuzka ale ze svého povozu vytáhla obří pětilitrový kanistr, takže brzy všichni drželi hrnky a ešáky plné dobrot. Únava ale brzy odtáhla podstatnou část od táborového ohně do vyhřátých spacáků, až jsme tam zbyli jen Palda, Zdeněk a já. Když jsme se tak dlouho neviděli, bylo třeba posedět.

Ráno vypuklo pod tarpíky doslova balicí šílenství, které jsem nejspíš večer před tím spustil konstatováním, že je třeba brzy vyrazit a vyhnout se tím dešti. Zdeněk střelhbitě rozvášnil vařič, Karel rozvíjel teorie jak to udělat, aby mu při nočním odskočení nevychladl spacák – doporučoval jsem dočasné umístnění spícího souseda 🙂 a než jsme s klukama sbalili dva menší tarpíky, Zuzka, Káťa a děcka sbalili ty velké. Jak to mohli tak rychle udělat mi není doposud jasné, inu, máme se od nich ještě co učit. Cesta pak ubíhala v doslova rekordním tempu – to jsem tedy čučel! I ti nejmenší jako Gaila s Domčou se s váhou svých batohů popasovali se ctí a tak se nám podařilo dorazit do Janovy Vsi doslova vteřiny před tím, než začalo pršet. Následně jsme zavalili krčmáře objednávkami a celý nečas tak propili a projedli. Bylo ale ještě brzy a tak část, která byla příliš stará jako Zdeněk a já, či zraněná jako Palda a Rozárka šla stavět tábořiště, zatímco zbytek se v autě rozjel do nedaleké tvrze. Nacpalo se jich do auta tolik, že Káťa vyčuhovala polovinou těla otevřeným oknem ven 🙂 Ani cesta vhodná jen jako tankodrom je ale nezastavila a tak si mohli všichni při komentované prohlídce užít příběhy o odsouzených prasatech. Zvlášť Zuzka, kterou již při prvním zahlédnutí nazval pan průvodce Pipi (předpokládám, že za to mohla korozivní barva jejích kadeří) si užila i středověké mučeníčko kdy přišla o kůži na zádech a vykloubené ruce. Nejspíš proto jí Evča po příjezdu nalepila na záda dva slušivé tejpy 🙂 Následovala večeře a organizačně složitá procedura příprav na spánek v dešti, kdy jsme zjistili, že se nám na dvou tarpících již odlepují pásky podlepující švy a tak dovnitř slušně zatéká. Soustavou přesunů a igelitů jsme se tomu snažili zabránit dokud nepřestalo pršet a my mohli jít spát…

Ráno bylo kouzelné. Všude se mocně zvedala pára prozářená sluncem, takže oko fotografovo doslova plesalo. Po snídani jsme vše řádně složili do batohů (aspoň si to tak myslím) a když Evča svým naléhavým hlasem „de se“ shodila pár tašek ze střechy, vyrazili jsme již podruhé k hranici s Rakouskem. Tu jsme překročili jak pašerák Géč zvaný Dešťovka stylově – přebroděním Malše. Co vám mám povídat. S Paldou jsme řvali díky ledové vodě jak hladový dobytek. Jít po kamenech s těžkým batohem na zádech, není zrovna snadné a brzy jsme měli končetiny zcela znecitlivělé. To se však ukázalo jako výhoda při následné cestě naboso kopřivami až k cestě. Mnozí seznali, že již mají nohy tak dobité, že mohou dále pokračovat bosi, neboť větších škod již nedoznají… Chladivá tráva a měkké bahýnko nám však naopak daly na útrapy zapomenout. Zuzka pak ze svého povozu hbitě vytáhla epesní ručníček, takže lze celou akci hodnotit jako jednoznačný úspěch. Cizími kraji jsme doputovali až do k mostu k domovu, kde jsme u stolu a lavic vybalili poslední zbytky jídla. Palda situaci s tím, kde kdo bude sedět, hned na začátku vyřešil tím, že autoritativně pronesl „dospělí na lavice, děti na zem!“ Vytáhly se vařiče a už tu voněly polévky, čaje, káva, kaše, salámy, sýry, čokolády, gumoví medvídci a snad i zelenina… Někteří pak navštívili nedalekou krásnou studánku, kde se Karel pokoušel o překlad z němčiny. Dosud ovšem nemám v těch informacích jasno 🙂 Cestou zpět na mě koukla Magda vytřeštěných zrakem a pronesla: „je tu někde keška“. To byla výzva.  Okamžitě jsme vytvořili skupinu pátračů, jejíž úsilí korunoval Tomáš nálezem krabičky na zcela jiném místě, než jaké ukazovala mapa. Následoval již jen odchod do Cetvin kolem starých hamrů, kterých tam kdysi bývalo až třicet. Děcka se u kostela sesedla na kamenech a s vášní sobě vlastní se pustila do hraní Městečka Palermo. Ti z vedoucích, kteří se nevypravili pro auta, dali přednost historickému bádání z informačních tabulí. Brzy se vrátila všechna auta, která jsme rozeseli po celém okolí, a nastal čas pro loučení.

Když jsem viděl, jak dobře nám spolu bylo a jak úžasnou jsme vytvořili partu, nepochybuji, že se opět uvidíme na podzimním puťáku v prvním zářijovém týdnu. Tuším, že již teď v Paldovi hlodá myšlenka na nějakou báječnou trasu.

12►