Milý Vlčický lide,
chodby času se uzavřely, vše bylo vráceno zpět na své místo a naše velké dobrodružství je za námi! Sira Phusecle a docenta Šroubka jsme nechali na Vlčici a opět pomalu přivykli na výdobytky civilizace. Pojďme spolu trochu zavzpomínat!
Když se k nám přiřítil sir Phusecle na svém kole, objevil se i docent Šroubek a my se dozvěděli, že bychom mohli společně postavit stroj času a vydat se, kam budeme chtít, netušili jsme, jaké peripetie nás při tom ještě potkají. Samozřejmě jsme s jejich nabídkou souhlasili a pustili se do stavby stroje. Když byla práce hotova, bylo třeba všechny cestovatele vybavit čipem (naším symbolem) a zvolit heslo na cestu. Volba padla přesvědčivě na výstižné “Není čas ztrácet čas!” a my mohli vyrazit. Jenže kam? Návrhů se sešla celá řada, a tak jsme se rozhodli ponechat výběr na náhodě.
Los padl na starověký Egypt, a tak jsme se společně vydali vstříc našemu prvnímu dobrodružství. Protože ale po cestě časem nejednomu z nás vyhládlo, zahájili jsme naše poznávání na Egyptské tržnici, abychom zde naplnili své žaludky. Krom nás se tam ještě krmila faraonova garda, a tak jsme se hned začali zajímat, zda by nebylo možné jej navštívit. Ale jaká to smůla! Faraon nedávno zesnul a celá země drží smutek. Navíc se ještě ztratila jeho posmrtná maska, a on se tak nemůže vydat na cestu do posmrtného života. To by mohla být naše šance! Kdybychom pomohli masku nalézt, určitě bychom mohli faraona vidět. Začali jsme řešit staroegyptskou záhadu a tu také vyřešili. Opravdu jsme byli pozváni uctít faraonovu památku, bylo ale třeba sebrat odvahu do hrsti, protože se na cestu za ním vydáme až po setmění. Dokonce jsme nakonec ani neodešli s prázdnou! Odměnou nám byl mumifikovaný mazlík Hafofix, velevzácný to historický artefakt.
Naše první výprava byla za námi a nastal čas druhé volby. Tentokrát padl los na období zlaté horečky. Ideální příležitost přijít si na nějaké to zlato! Hop do stroje času, “Není čas ztrácet čas!” a už se rozhlížíme po divokém západě. Ve vesnici jsme získali povolení pro těžbu a pustili se do rýžování. Když jsme si ale chtěli svou zlatou odměnu odvézt, obořili se na nás místní kovbojové, obvinili nás z krádeže map ložisek zlata a ani jsme se nenadáli a už se střílelo a cinkalo noži. Jen tak tak že jsme vyvázli. Co to ale mělo být? Mohl snad někdo z nás opravdu mapy odcizit? Byli jsme přesvědčeni o opaku a rozhodli jsme se vše svatosvatě odpřísáhnout na samotného Hafofixe. Přineste Hafofixe! Ale co to? Hafofix byl pryč!
Místo něj jsme objevili jen rýži a nějaké staré čínské mince. Docent Šroubek provedl analýzu rýže, která ukázala, že pochází z období, kdy v Číně působil Marco Polo. O naší další cestě bylo rozhodnuto! Prošli jsme opět chodbami času a už potkáváme povedenou dvojici místních obyvatel. Domluvit se čínsky nebylo snadné, ale nakonec jsme přece jen zjistili, co jsme potřebovali. Zprávy to ale nebyli nejlepší. Marco Polo byl na cestě až do dalekého Tibetu a my museli dokonce překonat velkou poušť Gobi, abychom jej mohli dostihnout. Vidina toho, že by nám třeba mohl poskytnout k nahlédnutí originální rukopis jeho slavné knihy Milion, nás vedla kupředu. Cesta byla dlouhá a náročná, ale nakonec jsme jej přecejen našli. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme se dozvěděli, že nás již někdo předběhl! Někdo nám kříží naše plány. Ale kdo? Neměli jsme tušení, kam dál.
To se ale brzy změnilo. Na druhý den ráno se nám dostalo varovné zprávy napsané na prazvláštní kosti. Naše tušení, že jde o pravěkou relikvii potvrdila analýza radioaktivního uhlíku. A tak jsme vyrazili proti proudu času dále než kdy předtím. Brzy se ale ukázalo, že v pravěku se dá sotva něco ukrást a naši protivníci nás nejspíše záměrně svedli z cesty. Hlavy jsme si málem polámali, jak jsme si je lámali otázkou, kam budou mít asi namířeno. Zdálo se být jasné, že jim jde o cenné historické artefakty. Kde by jich tak mohlo být mnoho na jednom místě? Pak někdo dostal spásný nápad! Rudolf II. byl známým sběratelem a mecenášem umění, obdivovatelem historie, to právě na jeho dvoře by bylo možné najít pohromadě opravdové skvosty.
Neváhali jsme a rychle odcestovali přímo do Prahy do doby Rudolfa II. Chtěli jsme se přesvědčit, zda jsou císařovy sbírky v pořádku. Narazili jsme na páže a pokusili se vysvětlit situaci a domluvit naléhavou audienci u císaře. Pořadník byl ale již zaplněn na dlouhou dobu dopředu. A tak nás napadlo, že bychom to mohli zkusit zařídit přes hraběnku Stradovou, císařovu dobrou přítelkyni. Ta nás přijala a slíbila, že se nám pokusí pomoci. Prozatím pro nás měla připravenou hru, která byla prý od podobně zvláštně oblečených pánů. Zpozorněli jsme a ihned se pustili do řešení. Podařilo se nám odhalit zprávu “Chceme Monu Lisu” a bylo nám jasné, o co že našim soupeřům na dvoře císaře Rudolfa jde. Apelovali jsme na hraběnku, aby obraz alespoň zkontrolovala. Ta poslala páže. Když se vrátilo s prázdným rámem, s hraběnkou to seklo a my měli opět o starost více. Museli jsme přijít zlodějům na stopu. S nápadem přišel docent Šroubek. Zjistil, že na rámu obrazu je stopa po lupičích viditelná pod speciálním světlem. Brzy jsme nalezli další stopy vedoucí kamsi do tmy. Stopovat zloděje v noci byl úkol hodný těch nejzkušenějších z nás, a tak se vypravili na cestu jen ti nejstarší. Po noci plné strastí objevili velmi cenné indicie. Zjistili, že se naši soupeři chystají do starověkého Řecka a pak mezi bojovné Vikingy.
Vyrazili jsme tedy do starověkého Řecka. Brzy jsme narazili na hlouček místních filozofů v čele s Aristotelem. Sdělili jsme jim své obavy o jejich cenné artefakty. Nevzbudili jsme v nich příliš důvěry, a tak jsme se jim rozhodli dokázat, že jsme jí hodni, účastí na olympijských hrách. Hry byli velkolepé! Řeky jsme zaujali, a tak dali na naše rady a zdvojnásobili stráže. Potom dokonce uspořádali na naši počest skvělé oslavy, na jejichž konci nám ukázali svou chloubu, sochu Diskobola! Tím jsme se přesvědčili, že tentokrát je konečně vše na svém místě. Naše protivníky jsme dostihli a plány jim překazili. Teprve teď nám ale došlo, že pokud je chceme porazit, nestačí jim být v patách. Musíme být o krok napřed!
Bez meškání jsme tedy vyrazili podle zbývajících indicií mezi vikingy. Byli to drsní válečníci a jejich přivítání nebylo zprvu zrovna vřelé. Až když jsme jim ukázali, že jsme schopni se utkat ve starobylých disciplínách jako praví válečníci, vyslechli nás. Podařilo se nám získat informace poztrácené našimi nepřáteli, podle kterých jsme dokázali určit, že se chystají večer ukrást legendární meč Erika Rudého. Vikingové souhlasili, že se společně postavíme padouchům, a snad je konečně porazíme. Bitva byla nevyhnutelná! Vyzbrojili jsme se a vymysleli dokonalou strategii. Pak už zbývalo jen čekat. Opravdu se nakonec objevili, nebezpeční padouši, celí v černém, vyzbrojeni a odhodláni meč ukrást. Ten ale sveřepě bránila skupina vikingů a našich nejzuřivějších nejmladších. Znenadání navíc sevřel řady našich nepřátel do kleští výpad našich nejstarších a bitva byla brzy rozhodnuta. Několik nepřátel jsme dokonce zajali. Vikingové je chtěli odpravit, ale my jsme je přesvědčili, že si zaslouží spravedlivý vlčický soud. Zajatce jsme vyslechli a dozvěděli se, že veškeré ukradené artefakty prodali obchodníkovi jménem Čurda. Pak jsme je nechali po zásluze projít nad rozbouřenými vodami vlčické zátoky, ve kterých brzy všichni potupně skončili.
Zbýval čas napravit škody napáchané v historii. Naposledy jsme se vydali chodbami času, znovu navštívili všechna předchozí místa a vrátili vše do původního stavu. Nakonec jsme s obchodníkem vyhandlovali i zbývající nejdražší artefakty a slavnostně je předali siru Phuseclemu. Tím jsme splnili naši dohodu s ním a on nás za pomoc bohatě odměnil. Naše dobrodružství bylo u konce a nezbývalo než se s našimi přáteli rozloučit.
Když jsme se zrovna nehonili za dobrodružstvím v minulosti, vyprávěli jsme si spolu příběhy o králi Davidovi, jak předával svou vládu, o králi Šalomounovi, jak moudře vládl, ale také, jak postupem času propadl i pýše a dokonce modlářství. Dozvěděli jsme se něco o králích Rechabeámovi a Jerobeámovi a rozdělení Izraele.
Tábor je sice za námi, ale ještě tím není všemu konec. Brzy se spolu opět potkáme na potáborovém setkání v neděli 9. 9. 2018 v Jindřichově Hradci na evangelické faře v parku u Jakuba.
Pokřiky
1. Ztraceni (Pája a Méďa)
M: Jsou dobrý, chytrý, spolehlivý,
P: kdo je potká, jenom civí.
M: Soupeře hned porazí,
P: všechny z cesty vyrazí.
M: Zlepšují se z každou hrou…
P: … řekni mi, kde zase jsou?!?
Děti: ZTRACENI!
2. Časožrouti (Palda a Oskar)
My nejlepší pokřik máme,
všechny vás s ním překonáme.
Času máme dostatek,
zbyde z vás jen ostatek.
Všechen čas vám sežerem,
body si tím naženem.
Časožrouti vyhrají,
potají vás papají.
3. Karkulinky (Anička a Sam)
My jsme malé Karkulinky,
víno máme od maminky,
od babičky čepičku,
nebudem mít rýmičku.
Ondra: Hepčí!
Vlka porazíme snadno,
s námi hrát si není radno,
proti proudu času jdeme,
o výhru se popereme.
V lese my se neztratíme
a vždycky si poradíme.
KARKULINKY!
4. Mimoni (Verča a Ida)
Jsme malý, rychlý, boubelatí,
umíme vždy překvapit,
jsme chytří, žlutí, svědomití,
dokážem se pochlapit.
Našli jsme si svoje vůdce,
dá se na ně spolehnout,
rozdrtíme všechny škůdce,
můžem vás i rozlehnout.
Všechny šifry vyřešíme,
máme rádi banana,
strojem času proletíme,
vokouknem i Caesara.
MIMONI!
Gajla: Na velikosti nezáleží…
Forografie
