Vlčice II 2020

Inzerát na slušně placenou práci při budování osady kdesi na dalekém západě zlákal nejednoho dobrodruha, a tak se nás sešla pěkná spousta. Když jsme si ověřili správnou teplotu všech nových osadníků, nasedli jsme na ocelového oře. Přiklopýtal i nějaký městský pisálek John Stringer. Zasyčela pára a my uháněli prérií vstříc novým dobrodružstvím. Když jsme dorazili, zjistili jsme, že nás čeká opravdu hodně práce – vítal nás totiž nastrojený starosta Andrew Goodman, ale krom něj už jen Saloon (s opravdovými lítačkami!) a pár chat. A nejenže v osadě netekla teplá voda, ale byly zde také pouze suché záchody… Zato živo tam tedy bylo! Brzy se nám představil přísný, ale spravedlivý šerif Waiet Grepp, reverend Brown, doktorka Quinnová; v Saloonu nás pak suše obsloužil barman Vychrtlej Vočko, jehož nevlídnost však naštěstí vynahradily dvě milé hokynářky; starostu doprovázela módou poblázněná manželka Evelína a zastupoval ho místostarosta Crysi James; zálesácké dovednosti nás učil Bud Spencer a zaběhlou zvířenu hledala farmářka McDonaldová. A tak jsme se dali do práce, budovali a zvelebovali naši osadu. Práce to byla náročná, bylo třeba obstarat materiál a naučit se mnohým dovednostem. Abychom se lépe organizovali, rozdělili jsme se na čtyři cechy – lovce, dřevaře, vodaře a zásobovače. Každý cech měl na starost některé povinnosti v naší osadě a byl za to náležitě odměňován z městské kasy bankéřem Gelem McDolarem. Teprve s výplatou na krku, jak se u nás tradičně nosila, stál život v osadě za to. Mohli jsme si nejen nakoupit všelijaké pochutiny v obchůdku, ale také trochu zariskovat s kolem štěstí a třeba vyhrát i zajímavé ceny (verše od Myšoka, přednostní místo ve frontě na jídlo apod.). A že jsme byli osada světová, měli jsme i vlastní noviny, které každý den vydával John Stringer. Až jednou se nám stala zajímavá příhoda: starosta se svou ženou měli domluvené interview do dalšího čísla Vlčice News, ale Stringer ne a ne přijít. Už se stmívalo a začínalo to být podezřelé. Šerif se pohotově ujal pátrání a brzy narazil na stopu. Zdálo se, že novinář odešel někam do lesa, a protože jsme dobře věděli, že on žádný zálesák není, vydali jsme se ho hledat. Netrvalo to dlouho a našli jsme ho zaklíněného mezi kameny. Reverend k němu už už spěchal s posledním pomazáním, ale doktorka novináře včas vytrhla z hrobníkovy lopaty a zázračným lektvarem přivedla zpět k životu. Jaké ale překvapení jsme našli spolu s ním! Na zemi mezi balvany ležely svítivé kamínky. Naštěstí s námi byl náš těžař Arnold, který se v horninách znamenitě vyzná, a okamžitě identifikoval, že se jedná o vzácné Vlčické Granáty světle zelené barvy. Pomalu jsme propadali granátové horečce při představě, co všechno teď budeme moci s novým nálezem v osadě vybudovat a kolik nových šatů si bude moci Evelína pořídit. Druhý den jsme se rozhodli v místě nálezu založit kamenolom a doufali, že při lámání kamene nalezneme ještě mnoho Vlčických Granátů. Zakládání kamenolomu byla ale v první řadě pěkná úředničina… Navíc starosta odjel do Washinktónu shánět investory (což samozřejmě znamenalo také shánět nové šaty paní starostové), a tak se slavnostní otevření kamenolomu značně opozdilo. Tma nám ovšem nahrála do karet a my spatřili opravdu velké množství nádherně svítících granátů. A protože by je mohl do rána někdo sesbírat, neváhali jsme, vytěžili jsme je hned a předali je do banky Gelovi. Sám šerif dohlédl na převoz našeho pokladu a my mohli jít spát s pocitem boháčů. Jaké hrozné pak ale bylo probuzení, když jsme nalezli Gela přivázaného u stožáru a pokladnu prázdnou! Celá osada byla rázem na nohou a společně jsme ohledávali místo činu. Nalezli jsme řadu podezřelých pozůstatků, mezi kterými nechyběly šípy a tomahawky. Starosta okamžitě svolal poradu osady a společně jsme přemýšleli, kdo by za tím vším mohl stát. Nejvíc jasno měl Crysi James, který logicky vyvodil, že šípy a tomahawky používají indiáni – a dokonce zná i místo, kde sídlí! Dali jsme mu tedy za pravdu a dohodli se, že dnes budeme trénovat na boj a zítra se vyrazíme indiánům postavit. Ráno jsme se sotva nasnídali a Crysi už sedlal koně. Jeho psi prý zachytili stopu, a tak nemůže čekat, až se uráčíme. Je pravda, že nám to trochu trvalo… Po dvou hodinách jsme vyrazili za Crysem a ověřili své stopařské dovednosti při hledání stop-vzkazů, které nám cestou zanechával. Nakonec jsme jej dohonili a zjistili, že se mu stopa ztratila, ale určitě už musíme být blízko. Prohledali jsme okolí a opravdu, indiánská vesnice se nacházela nedaleko. Plížili jsme se k ní lesem potichu a nenápadně a z dáli pozorovali divoký indiánský ryk. Když se nám indiány podařilo obklíčit, šerif dal pokyn k výpadu a my vyrazili z úkrytu, obestoupili křepčící indiány a drželi je v šachu namířenými revolvery. Byli vskutku překvapení a nezmohli se na valný odpor. Crysi už se je chystal jednoho po druhém odpravit, ale šerif rozhodl, že všechno proběhne po právu, a tak začal vyšetřovat, zda indiáni byli skutečně ti, kteří okradli a zpustošili naši osadu. Jejich náčelník Chlupatý, až se medvěd styděl vůbec nechápal, o čem to mluvíme, a pouze opakoval dál cosi o lovu bizonů. Do toho všeho neustále vydával nějaké prapodivné zvuky jejich šaman Chrastil, až dochrastil a ostatní indiáni hučeli jako úl. Když ale došlo na porovnávání šípů, indiánský lučištník Žíznivý šíp ukazoval indiánské šípy, které se ale vůbec nepodobaly těm, co zůstaly po útoku na naši osadu. Ani jejich kopí nebyla stejná. Všechny důkazy tedy svědčily ve prospěch indiánů a i Crysi uznal, že se při jejich obvinění musel mýlit. Indiáni se nakonec ukázali být velmi přátelští a nabídli nám pomoc. Stačí je přivolat kouřovými signály. Vrátili jsme se tedy do osady, aniž bychom pachatele dopadli. A co hůř! Osadu jsme našli převrácenou vzhůru nohama a obchůdek s pochutinami byl vykradený. Teď už bylo naprosto jasné, že nám neškodí indiáni… Poté však došlo ke zvratu. Předáci našich cechů se další den při cestě na focení titulní fotografie do Vlčice News nachomýtli k rozhovoru barmana Vočka, doktorky Quinnové a farmářky McDonaldové o loupeži v naší osadě a dokonce je nachytali s ukradenými Vlčickými Granáty. Třem lumpům se sice podařilo utéct, ale lup zanechali na místě. Navíc při útěku hrozili, že se vrátí a že jich bude ještě mnohem víc. To znamenalo jediné: musíme se připravit na boj! Jenže pokud jich opravdu bude mnohem víc, nemuseli bychom na ně stačit. A tak jsme se rozhodli přivolat kouřovými signály na pomoc indiány. Museli jsme ale nejdříve ukázat svou odvahu a za noci projít rituálem pokrevního bratrství. Další den už ve vzduchu viselo napětí jako před bojem a pouze čas od času jej svlažil déšť. Začali jsme tedy připravovat lepenkové patrony do našich koltů a ladit strategii. Když dorazili indiánské posily, sešli jsme se na válečné poradě. Starosta trval na tom, že je před bitvou ještě třeba vyrazit pro další matrijál, a vzal si s sebou ty nejzkušenější (nejstarší) dobrodruhy. Mezitím Waiet s indiánem Chlupatým, až se medvěd styděl probrali bojovou strategii i techniku skalpování, a tak jsme byli na bitvu naprosto připraveni. Ozval se výstřel a my dobře věděli, že nadešel čas tasit zbraně. Vrhli jsme se směrem k Saloonu a nalezli ho plný banditů v čele s Vočkem, Quinnovou a McDonaldovou. Chvíli jsme se pokusili vyjednávat, ale bylo to marné. Nezbylo než nechat promluvit naše revolvery. Vzduch se nasytil olovem a zem zbarvila krví. Ztráty byly značné, ale vítězství se pomalu klonilo na naši stranu. Když už jsme je skoro obklíčili, dala se část banditů na útěk tak překotný, že nám zmizeli v lese dřív, než bys řekl Winchester. Část banditů se nám ale přece jen podařilo zajmout. Byli to však členové jakési nájemné party Smrdutého Johna a bohužel toho příliš neřekli… Jen dokola opakovali, že si je najal Vočko a že dál nic neví. Předali jsme je tedy spravedlnosti a dál si lámali hlavu s tím, kdo to stojí proti nám. Když se prach usadil a my spočítali ztráty, vidíme, jak si to k nám někdo štráduje. Samosebou to byl starosta a všichni, které s sebou vzal, a nesli všelijaké harampádí. A ještě se tvářil, jakou nám dělá službu… A to nás teda dopálilo! Šerif s místostarostou se do něj hned pustili, kde že jako byl a proč nás nechal v oslabení bojovat s bandity?!? Chvíli se vymlouval, ale nikam to nevedlo. Bylo to jasné – je to prostě strašpytel! Nakonec ho Crysi vyzval, ať najde odvahu alespoň odstoupit z funkce, a to se také stalo. A tak nás čekaly volby. O funkci starosty se ucházel místostarosta Crysi James, Nikča, Sára, Ondra a také bývalý starosta Andrew Goodman. Rozjela se kampaň, Vlčici pokryly volební plakáty a kandidáti spolu soupeřili v předvolební debatě. Agitovalo se ale i při obědě a dokonce při poledním klidu. Odpoledne se sešla celá osada a každý vhodil do hlasovací urny lístek se jménem svého oblíbence. Později po sečtení hlasů se ukázalo, co bylo předem zřejmé. Velmi oblíbený místostarosta se ujal role starosty a na místostarostovské místo byl jmenován Ondra. Nový starosta ihned na oslavu vyhlásil, že večer v Saloonu proběhne opravdu BÁJEČNEJ bál. Nastrojili jsme se a za zvuků hudby roztančili Vlčici. Dopředu, dozadu, od sebe, k sobě, okolo, otočit, na druhou a výměna. A tak jsme protančili večer, až dokud nepřišlo sladké občerstvení sponzorované samotným novým starostou Crysim Jamesem. Nová pozice mu však trochu stoupla do hlavy, a tak se až příliš věnoval Evelíně, ženě bývalého starosty Goodmana. Když ten to viděl, vtrhl na parket a posilněn nejspíše kofolou ze Saloonu vyvolal rvačku. Ta ovšem neměla dlouhého trvání, protože Andrew stihl Crysimu ubalit jen jednu jedinou (zato pořádnou) facku, načež se druhý jmenovaný poroučel k zemi… Šerif měl však pořádek v osadě velmi dobře pod kontrolou, a tak okamžitě zjednal klid. A pak, i když nerad, musel dle práva útočníka, který napadl starostu osady, vykázat do divočiny. Naštěstí se ale hudba znovu rozehrála a večer pokračoval dál. Teprve další den se ukázalo, koho jsme si to zvolili… Crysi začal vydávat nevídaná nařízení, která šerif musel chtě nechtě plnit. Došlo to až tak daleko, že nový starosta zavedl vysoké tresty za bouření se a urážku jeho osoby a několik nešťastníků skončilo až po uši ve vodách Staňkovského rybníka. Bylo to opravdu kruté takto namáčet vlastní spoluobčany. K tomu se velmi podezřele začal zajímat o jakousi účetní knihu a hrubě naléhal na Evelínu, aby prohledala Andrewovu kancelář. Kniha ale nebyla k nalezení. Zato se Evelíně podařilo nalézt velmi zajímavý dopis, který Crysimu vypadl z kapsy, a neváhala s ním okamžitě seznámit šerifa. Šerif byl sice tvrdou rukou zákona, ale z nových vyhlášek rozhodně žádnou radost neměl. A když se z onoho dopisu, který našla Evelína, dozvěděl, že hledaná účetní kniha možná obsahuje důležitý důkaz proti novému starostovi, zorganizoval tajnou výpravu. Ukázalo se totiž, že si knihu Andrew musel vzít s sebou do divočiny. Jenže kam šel? Vybrali jsme mezi sebou nejzkušenější stopaře 13+, aby jej nalezli. Museli se ale vypravit v noci a hlavně nenápadně, aby Crysi nepojal podezření. Stopaři se tmy nezalekli a nakonec úspěšně nalezli Andrewa Goodmana ukrytého v indiánské vesnici. Skutečně u sebe měl hledanou účetní knihu a v ní se nacházela usvědčující účtenka podepsaná Crysim ještě ve funkci místostarosty na mimořádně vysokou částku převedenou z obecní pokladny na účet Vočkova Saloonu. Naši stopaři tedy neváhali a spěchali domů s důkazem i s Andrewem. A bylo věru proč spěchat, protože na Vlčici mezitím Crysi rozpoutal teror: příděly jídla snížil na minimum, zakázal zpívání a další věci, které jsme měli rádi, a nutil nás jen pracovat. Když se vrátila výprava s důkazem, šerif vznesl podezření proti Crysimu, ale také nám sdělil, že tento jeden důkaz je opravdu málo na odsouzení. Bylo to však dost na vzetí Crysiho do vazby, a my tak získali čas. Celá osada se tedy pustila do hledání jasnějšího důkazu. Cech po cechu jsme celé odpoledne pročesávali osadu a skládali kousek po kousku skládačku Crysiho zločinu, až se to podařilo. Objevili jsme indicie, které nám po vyluštění ukázaly místo tajné Crysiho skrýše. V ní jsme našli nejen šípy, které zůstaly po přepadení osady, ukradené Vlčické Granáty, ale i smlouvu mezi Crysim a Vočkem, která jasně dokládala jejich propojení. A šerif dal tedy okamžitě Crysiho Jamese předvést.. Na soud však nedošlo. Vše začalo slovní přestřelkou, po které se ale ozvaly výstřely přestřelky opravdové, a my se najednou ocitli mezi letícími kulkami. Crysi se vytrhl Budovi, kterému rovněž v mžiku sebral i zbraň, a utíkal skrýt se mezi stromy za svými zachránci – Vočkem, doktorkou a farmářkou. Šerif otočil stůl a ostatní osadníci zaskočili za lavičky. Zvuk svištících kulek přehlušil praskání táborového ohně a pach střelného prachu překryl jeho kouř. Trnuli jsme, zda zavládne právo nebo bezpráví. Šerifova pověstná muška ale nezklamala. Zanedlouho se k zemi sesunuli Vychrtlej Vočko i Crysi James. Doktorka s farmářkou skončily v rukou šerifa a mrtvoly Crysiho a Vočka v rukou reverenda (a pod lopatou Kačaby). A tak v naší osadě konečně zavládlo právo a staré pořádky vystřídala naděje na lepší zítřky pod vedením nového starosty Ondry. Ještě dlouho do noci se slavilo a ještě mnoho dní se bude vzpomínat, jak to tenkrát na západě v osadě Vlčice všechno bylo.

Program letošní Vlčice byl, jak jste si přečetli výše, velmi nabitý, ale kromě westernového tématu jsme měli samozřejmě i téma duchovní. Tím byl Daniel, což si můžete přečíst nejen na táborovém symbolu – placce s hlavou lva, ale i na pokladu – šedivém plecháčku. Kromě povídání a zpívání ze Svítáku rádi zpestřujeme biblické příběhy hranými scénkami, které (ač často dost přibarvené a trochu i zkreslené) lépe pomohou dětem příběhům porozumět. Všechny scénky jsou natočené a určitě se na ně už brzy bude moci znovu podívat a zavzpomínat si! Náš příběh jsme začali tím, jak babylonský král Nabukadnesar dobyl město Jeruzalém (a tedy i celé Judsko). Veškerá “elita národa” (tedy všichni významní, vzdělaní a řemeslně zdatní Izraelci) byli odvlečeni do zajetí. Jeruzalém byl vypleněn, a dokonce i chrám byl zbořen! Situace Izraelců vypadala dost beznadějně… Ale jak se říká: všechno zlé je k něčemu dobré. Babylonské zajetí bylo krušné a trvalo 70 let. Izraelce však naučilo, že víra není o tom chodit pravidelně do chrámu, tam si to “odsedět” a s pocitem, že “mám splněno” zase odejít. Víra se po zboření chrámu stala více osobní – každý sám za sebe komunikoval s Bohem, popřípadě začal více vyhledávat věřící druhy, aby spolu víru sdíleli. Král Nabukadnesar nechával na svém dvoře vzdělávat vybrané izraelské mladíky, aby se z nich stali královští (tedy jeho) úředníci. O Daniela a jeho tři přátelé (Chananiáše, Mišaela a Azariáše) přepečlivě pečoval králův služebník. A aby nestrádali, předkládal jim samé vybrané pochoutky: v našem podání chipsy, kofolu, slané tyčinky, uzené maso, víno… Jenže oni to vše odmítali, byli zvyklí žít střídmě a žádali proto pouze o zeleninu a čistou, pramenitou vodu. Sluha se nechal přemluvit na desetidenní zkoušku, zda i po této “chudší” stravě budou mladíci prospívat, a nestačil se divit! I při audienci u krále tito mladíci vysoce převyšovali výkony ostatních, a tak se díky své moudrosti od Hospodina stali rádci samotného krále. Záhy se králi Nabukadnesarovi zdál znepokojivý sen. Okamžitě si nechal zavolat věštce, aby mu ho vyložili. Jenže: král moc dobře věděl, že i mezi vykladači se nachází spousta podvodníků. A když on by zrovna tady ten sen potřeboval vyložit opravdu důvěryhodně, protože jde pravděpodobně o podobenství o osudu celé jeho říše! A tak se král rozhodl pro neslýchanou věc. Po vykladačích chtěl, aby mu sami prvně řekli, co se mu zdálo, a poté až sen vyložili. Nikdo z lidí však takovéto schopnosti samozřejmě neměl… Pár vykladačů si sice něco zkusilo “vycucat z prstu”, ale všichni byli vedle jak ta jedle. A nespokojený král začal jednoho po druhém popravovat. Když došla řada na izraelské mladíky, navštívil Daniel krále a pokorně ho žádal o čas na odpověď. Přiznal, že vůbec netuší, co se králi mohlo zdát, ale že poprosí Hospodina, svého Boha, aby mu sen i jeho výklad vyjevil. Král svolil. Ve vidění skutečně Hospodin tajemství snu Danielovi zjevil. Ten Boha chválil, vzdal mu díky – a šupky hupky za Nabukadnesarem. Ve snu král viděl obrovskou sochu (pro ilustraci jsme namaskovali Oskara). Socha měla hlavu ze zlata, ruce ze stříbra, trup z mědi, stehna ze železa a od kolen dolů byla hliněná. A výklad? Socha značí budoucnost babylonské říše: teď je sice velká, krásná, skvělá jako ta zlatá hlava, jenže stojí na hliněných nohách, které takový kolos neudrží věčně a říše se nakonec zhroutí. Král byl ohromen, klaněl se Danielovi (a vůbec nechápal, že to Hospodin dal Danielovi nahlédnout do snu) a ustanovil ho nejvyšším ze všech mudrců. Vzápětí – možná inspirován snem, to nikdo neví – nechal král Nabukadnesar postavit sochu celou ze zlata a přikázal, aby se jí všichni klaněli. Daniel a jeho tři přátelé to však rezolutně odmítli – nebudou ctít žádné babylonské bohy, ani zlatou sochu. Oni totiž pevně věří v jediného Boha, v Hospodina. Král se zlobil a hrozil, že jestli neuposlechnou jeho rozkazu, nechá je vhodit do rozpálené pece. Zkoušel to po dobrém, po zlém, ale s mládenci nehnul. Ti mu pořád jen tvrdili, že pokud je bude chtít jejich Bůh zachránit, nebude proti tomu král moci nic dělat. A i kdyby skutečně zahynout měli – nepokloní se. To krále rozpálilo do běla – a stejně tak nechal nažhavit i pec pro čtyři mládence. V peci byl takový žár, že spálil i ty, kteří mládence do pece vhodili. S mládenci se však kupodivu nic nedělo – oheň jim neublížil. Volně se procházeli pecí a s nimi tam chodil ještě někdo pátý – anděl. Král byl překvapen a zavolal na ně, ať vyjdou ven. Uznal pak Hospodina jako nejvyššího Boha a nařídil, že se Hospodinu nikdo nebude rouhat. A samozřejmě – že se mládenci soše klanět nemusí, když mají takového mocného ochránce… Uplynulo pár let a krále Nabukadnesara vystřídal na trůně jeho syn. Žil rozmařile a jednou dokonce nechal na hostinu donést zlaté a stříbrné nádobí z jeruzalémského chrámu. Náhle však uviděl ruku, která na stěnu psala tento nápis: “Mene, mene, tekel ufarsin”. Mágové mu měli vysvětlit, co nápis znamená, ale vůbec si s tím nevěděli rady (naši scénkoví sprejeři uměli totiž jen tsss-ááá, a tohle byl asi někdo z jiného rajónu). Nakonec byl přiveden právě Daniel, který nápis přeložil: “Sčetl jsem, sčetl, zvážil a rozděluji.” Znamenalo to, že babylonská říše bude rozdělena jiným národům – zkrátka zanikne. Nestane se tak ovšem hned – avšak král ještě téže noci zemřel. A přišel nový, tentokrát už poslední král v našem letošním vlčickém putování. Ten ustanovil tři hlavní správce země – jedním z nich byl Daniel. Bohužel ti zbylí dva správci mu nepřáli a snažili se ho zbavit. Vymysleli jednoduchý plán: přesvědčili krále, aby vydal nařízení, že kdo by se v následujících 30 dnech intenzivně nemodlil k babylonským bohům, bude vhozen do lví jámy. Dobře totiž věděli, že přesně tohle Daniel nikdy neudělá, protože se modlí jen k Hospodinu. Usvědčili ho a králi nezbylo, než své vlastní nařízení poslechnout… Lvi však jako zázrakem Danielovi neublížili. Král poznal, že byl oběma správci schválně vlákán do této situace, Daniele z jámy vytáhl a naopak tam nechal vhodit ty dva správce. A na těch už si lvi pochutnali… Možná se ptáte, jakou hlavní myšlenku bychom si z letošního ducháče měli odnést. Za mě by to byla asi tato: Bůh je vždycky s námi – v dobrém i zlém…

Pája a Ondra

Pokřiky

1. Repelenti (Palda + Sam)

Silní, rychlí, potřební, na Vlčici nezbytní.
V revíru si poradíme, smradem my vás vypudíme.
Kouknem se vám na očko, budete mít bebíčko.
Komáry my dostaneme, jediní tu zůstaneme.
Repe – Repe – Repelenti!

2. Pošťáci (Pája + Pskar)

Rozdrtíme vás jak pošta křehké zboží drtívá.
Vy jste rychlí jak ta česká, my jsme pošta vlčická.
Dřív než poštu dodáme, pěkně si vás podáme.
Pozor…. hodně spěchám…. pošleme vás někam!

3. Vlčické Wasabi (Anička + Ida)

Zlámeme vám vaše kostry, protože jsme extra vostrý. Ssss Áááááá
Neříkejte ne, že ne, Wasabi vás dožene.
Jsme vlčické Wasabi, tak bojte se Kačaby.
Máme taky Aničku, té se bojte trošičku.
A pokud se nás nebojíte, tak děláte chybu,
my vás všechny rozdrtíme, pošlem na vás Idu!

4. HIV – Hluboce Inteligentní Vodaři (Eva + Méďa)

Hele strachy třesou se, no vždyť oni ženou se.
Zasáhneme rychle zostra, zvítězíme to věc prostá.
Vakcína vám nepomůže, my vás prostě stáhnem z kůže.
Dezinfekce nestačí, HIV vás přetlačí!