Je to už vlastné rok, co jsme s vedoucími naposledy vyrazili do přírody. Pandemie pokazila co mohla a tak jsme se teď opravdu těšili, že si to vynahradíme. Původní plány zněly na putování Českou Kanadou. Zuzka ale zrovna doléčovala respirační onemocnění a tak jsme místo tarpíků opět zakotvili u nich na chalupě v Lužnici v Novohradkách. A nelitovali jsme. jednak ze soboty na neděli mrzlo, a taky jsme mohli shromáždit množství hudebních nástrojů. Konkrétně 4 kytary a ukulele 🙂 Vyhrávali jsme vždy skoro až do rána, až jsem už nemohl skrze bolavé prsty zmáčknout struny. V sobotu jsme ale vyrazili na dvacetikilometrový vejšlap, který vedl přes bažiny, potoky a dokonce jsme museli po kolena brodit řeku. Kdo mě zná ví, že mám problém vlézt do vody i na táboře. Tahle voda byla tak studená, že jsme v polovině už vůbec necítili nohy. Usedavě jsem přitom naříkal, což Klárka zhodnotila jako ostudu. To uznávám a slibuji, že příště už ze mě voda nevyloudí ani sten 🙂 Po návratu nás ale čekala Zuzky svíčková, což mi vlilo život do nohou a sčítání volebních hlasů, což vlilo život do srdce 🙂 V neděli nás ještě čekal menší okruh, ovšem s nádhernými výhledy na malebné Novohradské hory, které nám tak učarovaly, že je pravidelně procházíme už řadu let. Pořad je totiž neobjevily davy turistů a tak patří jen romantickým duším vandráků s batohy a pár cyklistům. Všichni jsme dobili baterky na maximum a už teď se nemůžeme dočkat, až přijde na jaře řada na tu odloženou Českou Kanadu…

12►