Nádherných jedenáct dní na kouzelném místě jménem Vlčice nám letos uteklo doslova jako voda! Ale už to tak bývá, že o těch nejkrásnějších chvílích má čas zrovna nejvíc naspěch, a tak nezbývá, než ještě alespoň na všechno jednou pořádně zavzpomínat. A že je na co!

Letošní tábor se nesl ve znamení Podivuhodné pouti pouští, kterou naši čtyři hrdinové, Michal, Tomáš, Otík a Alžbětka, nazvali Popoupo. Vše začalo docela nečekaně. Na staré půdě jsme nalezli krásné plátno, které bylo jako stvořené na nějakou mapu. Tak nás napadlo, že bychom si mohli nakreslit svojí vlastní hru a tu si pak třeba i zahrát. Vymysleli jsme si tam na sebe spoustu nástrah a překážek, nehostinnou poušť, rozbouřené moře, vysoké hory, prales, a dokonce i draka. Co se ale stalo potom, to nikdo vysvětlit nedokáže. Najednou byl všude kolem písek, který se bořil pod nohama, a slunce pálilo. Kde jsme se to ocitli? Otík měl jasno jako první, ale chvíli nám trvalo, než jsme uvěřili také. My jsme se nějak ocitli v té naší hře! Nešlo jít zpátky, jen dál po cestě, kterou jsme si do mapy zakreslili. A tak začalo veliké a náročné dobrodružství na pouti k Pastýřově studni. Putovali jsme rozpálenou pouští, přes daleké moře, kritické pásmo, indiánskou prérii, zasněžené vrcholky hor i dračí stezku a nakonec také pralesem, přes bludnou pláň i velkou prázdnotu. Naštěstí ale Alžbětka nakreslila do naší mapy i pár příjemných míst, a tak jsme se mohli osvěžit v pomerančovníkovém háji, oáze, nebo hradu Krásné paní. Nejednou jsme měli na naší cestě na mále. Třeba když jsme se půl dne belhali kritickým pásmem a táhli jeden druhého s sebou. Nebo když nás sužoval tříhlavý drak, který nám udělal čurbes v pokojích a ještě ukradl vlajku! Také když Michal zápasil s dračím morem. No a nakonec ještě, když nás pralesní lidojedi zmáčeli od hlavy až k patě! V takových chvílích jsme byli Alžbětce také moc vděční, protože nám vymyslela do hry každému pomocníka. A protože jsme byli sehraný tým a táhli za jeden provaz, nakonec jsme společně všechny těžkosti překonali a dorazili k Pastýřovi a směli pohlédnou do studny, ve které jsme se mohli vidět takoví, jací opravdu jsme. Nebylo divu, že po takové náročné cestě jsme se těšili zpátky do civilizace bez pouští a draků!

Ještě jedno putování nás ale táborem provázelo, cesty proroka Eliáše. Ten to také neměl jednoduché. Král Achab byl šikovný státník, ale na Hospodina zapomínal a dokonce se klaněl Baalovi. A tak dopadl, jako my v naší nakreslené hře a zůstal pěkně na suchu! Eliáš měl ale také pomocníka, samotného Hospodina, a ten jej nenechal v dlouhém suchu trpět hladem. A jak to s jeho pomocí Eliášovi pálilo, když se utkal s baalovými proroky! To se ví, že to ale dopálilo Jezábel, tu povedenou Achabovu ženu, až se Eliáš musel raději ukrýt. Hospodin jej v tom ale nenechal samotného a přivedl k němu pěknou řádku následovníků. Achab se nepoučil a chtěl stále víc a Jezábel se proto nebála použít jakýchkoli prostředků, a tak nezbývalo, než mu zvěstovat nepěkný konec. Nic naplat, že za to Eliáše uvrhl do šatlavy, stalo se, jak mu prorokoval. Zato konec cesty našeho Eliáše byl doslova nebeský, a aby v Izraeli nechyběl Boží prorok, předal dílo Elíšovi, kterého mu Hospodin vyvolil za nástupce.

A dalo by se toho napsat ještě mnohem více, protože byl opět celý tábor nabitý zážitky, hrami, scénkami, zpěvem, výborným jídlem a spoustou dalších lahůdek. Tu krásnou atmosféru v kruhu přátel u táborového ohně na Vlčici ale popsat nejde! Jen malinko se jí dá odvézt až domů, v baterkách, co jsme si vzájemně napsali. Tak si tu svou ještě jednou přečtěte, pokochejte se první ochutnávkou táborových fotek a zavzpomínejte. Už brzy si tábor připomeneme společně na potáborovém setkání v neděli 8. září.

Fotografie

1234►