Podzimní puťák 2019

Ahoj, jmenuji se Ben, jsem nejmladším a nejmenším členem téhleté puťákovské bandy a tohle byl můj druhý puťák. Vyjížděli jsme s Helčou z Hradce s budějovickou sekcí (tj. Luckou, Nikčou a Kačabou) autem do Sedla a odtud s plnou polní na Ameriku a skautské tábořiště. Děvčata jsem viděl poprvé, protože na jarním puťáku nebyly, ale skámošil jsem se s nimi hned. Sice mě pořád chtěly chovat, asi proto, že jim připadám tak malej. Ale mě to zas až tak nevadí, Helča o mě říká, že jsem hroznej mazel a má pravdu… Když jsme dorazili do tábořiště, holky chvíli blbly a pak si lehli v takové dřevěné boudě na zem a pořád dělaly pšt… Najednou jsem uslyšel hluk, dupot a mluvení a tak a tak jsem vyběhl z boudy ven. A co nevidím, velká banda vetřelců se přibližuje směrem k tábořišti. Teda to ale byla drzost. Tady přece táboříme my!!! Rozběhl jsem se proti nim s hlasitým protestem, křičel jsem na ně, ať se koukají klidit, že tady nemají co dělat. Ale oni se vůbec nelekli, naopak, začali na mě volat jménem. Tak z toho jsem byl dočista jelen… Ale vtom koukám, to vůbec nejsou cizáci, je tam Myšok, Zdenda, Palda, Zuzka (určitě s plným batohem dobrot…) Rozárka, Áňa, Kája, Magda, Jáchym, Maty a další a další. No já měl takovou radost. Všechny jsem je jaksepatří přivítal. Samou radostí jsem běhal jako blázen od jednoho ke druhému.

Když jsme se konečně všichni pořádně přivítali, shodili batohy, tak někteří šli stavět tarpíky a my ostatní šli pro dřevo na oheň. Já taky nosil klacky, ale všichni mi je chtěli brát. Helča dokonce vyhlásila hru: Kdo chytí Bena, dostane slaďoura. No ale já se chytit nenechal. Jsem sice malej, ale zatraceně rychlej ☺. A protože se začínalo stmívat, rozdělali jsme oheň a začali opékat buřty. Jé, to byla vůně. Helča vytáhla tři. Dva opekla na ohni a jeden mi dala hned. Jejda to byla dobrota… ale i ostatní se se mnou podělili o svou večeři. Ale to už Myšok vytáhl kytaru a začalo se hrát a zpívat. Jé to byla krása. Uvelebil jsem se Helče na klíně a poslouchal, až jsem z toho usnul. Najedou mě Helča vzbudila, že už je pozdě a jde se spát. Měsíc svítil jako rybí oko, celá louka byla zalita měsíčním světlem a potok zurčel no nádhera… Helča šla spát, ale já okouzlen noční romantikou zůstal ještě chvíli se Zdendou u ohně. Jenže když už všichni spali, i Zdenda, řekl jsem si, že bude asi lepší se jít taky pořádně vyspat. Kdo ví, co nás zítra čeká. Tak jsem taky zalezl do spacáku a usnul jako mimino.

Ráno mě vzbudilo štěbetání holek. Vystrčil jsem hlavu ze spacáku, ale ven z teploučka se mi fakt nechtělo. Holky si povídaly. Chvíli jsem je poslouchal, ale vůbec jsem jim nerozuměl. Prostě odborný holčičí pindy… Vtom už začala vstávat i Helča, tak jsem raději šel okouknout tábořiště. Pozdravil jsem se se všemi pod tarpíkem a utílkal k ohni, který stále ještě hořel. Nebo už zase? Já nevím. U ohně byl Zdenda a Kája. Zdenda konstatoval, že čekal, že první kdo přijde ráno k ohni, budu já, a zatím to byl Kája. Postupně se začali scházet k ohni i ostatní. Zdenda s Myšokem a Paldou dali vařit vodu. To jsem zvědavej, co bude ke snídani. No hlad mít určitě nebudu, všichni mají soustu dobrot a hlavně je tady Zuzka a její batoh je bezedná studnice jídla. To už jsem zjistil minule. Zuzky se budu držet ☺.

Po snídani se začalo balit, uklízet tábořiště, skládat tarpíky. Už bylo vše sbalené, připravené k opuštění tábora. Dováděli jsme trochu s holčičkama u potoka a najednou Evička do něj spadla. Byla celá mokrá. Musela se převléct. Ale nijak nás to nezdrželo, protože bylo za deset minut deset a my byli připraveni k pochodu. Myšok nechápal a nevěřil… Ale bylo to tak. V deset jsme opravdu vyrazili směr Staňkovský rybník a základna Vlčice. Čekalo nás úžasných dvanáct kilometrů pochodu. Musím říct, že proti minulému puťáku to byla mnohem menší fuška. Celá tlupa šla skoro pořád krásně pohromadě, tak jsem se ani tolik nenaběhal, abych zjistil, jestli jsme všichni. To je totiž můj hlavní úkol na puťáku, hlídat, aby se nikdo neztratil. Holčičky si hezky povídali, kluci hráli nějakou hru, prý dračí doupě. Já tomu teda vůbec nerozuměl tak jsem je radši nechal být. Já většinou teda běžel v čele výpravy, abych odrazil případné nepřátele. A že jich bylo… prvně nějací lidé s košíkama, prý houbaři. To určitě. Jak jsem je uviděl, hned jsem jim běžel vysvětlit, že tam nemají co dělat. Tady teď jdeme my, a jestli mají něco nekalého za lubem, tak budou mít co dělat se mnou. Pochopili to hned. Rychle zmizli v lese. To tak, ohrožovat mojí partu. Tu já si dobře ohlídám. Jsem sice malej, ale šikovnej ☺

Netrvalo dlouho a byla první zastávka. Myšok šel něco hledat. Prý nějakou ceduli. Chtěl jsem mu pomoct, ale protože jsem nevěděl, co je to cedule, tak jsem se radši vrátil k ostatním. A dobře jsem udělal. Většina totiž vytáhla nějaké dobroty a já taky dostal. Mňam.

Asi za další hodinu pochodu (mimochodem, Myšok tu ceduli stejně nenašel), jsme udělali pauzu na oběd. Zkontroloval jsem všem jídlo, jestli není zkažené a jestli to mohou jíst… Další zastávka byla už u Staňkovského rybníka. Lucka s Myšokem tam rozpoutali takovou malou šiškovou bitvu. Já házet neumím, tak jsem jim alespoň ty šišky bral. Byla to hrozná legrace. Pak už jsme šli pořád podél vody, scestou jsme potkávali pořád nějaké cizáky s podivnýma tyčema, které trčely nad vodu. Prý rybáři. Bylo to hrozně náročné všem jim vysvětlovat, ať se k té mojí bandě vůbec nepřibližujou. Konečně se před námi objevil vytoužený cíl – Vlčice. V lese bylo spousta odpadků, a tak je děvčata začala sbírat. Protože my máme rádi les čistý. Celou cestu každou chvíli někdo někomu říkal: „Máš rozvázané tkaničky, zavaž si je, nebo dopadneš jako Karel.“ Vůbec jsem to nechápal, asi proto, že já žádné tkaničky nemám…

Na Vlčici Zuzka vařila společnou večeři a zase se šlo pro dřevo na večerní oheň. Když se najednou z lesa ozval hrozný rachot, který stále sílil. V tom se na buzerák vřítil burácející stroj na dvou kolech a na něm takový zakuklenec. Myslel jsem, že se zblázním. Chtěl jsem ho zahnat, ale on se vůbec nedal. Všichni se k tomu zakuklenci na řvoucí mašině hnali a já nemohl nic dělat, jen hlasitě protestovat. Jenže mě nikdo neposlouchal. Naštěstí k mé velké úlevě se z něj vyklubal Oskar. Další člen naší bandy, který jen dorazil později.

K večeři byly super špagety s takovou červenou omáčkou. Bylo to moc dobré. Po večeři jsem pomohl s mytím nádobí – to mi jde moc dobře – já bych to neříkal, ale všichni mě za to chválili ☺. Večer u ohně se zase povídalo, hrálo a zpívalo. Já poslouchal a chodil hlídat na buzerák. No a ještě že jsem to dělal. Už byla skoro tma, když se z lesa přiřítilo ještě zase nějaké auto. No a ona to byla Hanka, Aničky mamka. No a už jsme byli konečně kompletní. Po celodenní túře jsem byl hrozně unavený a tak když Helča řekla, že jdeme spát, byl jsem hrozně moc rád a vůbec jsem neprotestoval. Ve fiňáku jsem zalezl do spacáku a spal jak zabitý.

Ráno po snídani dostala Nikča za úkol vymyslet nějakou hru. No byla to taková zvláštní hra. Napřed si všichni něco šeptali do ucha a pak říkali nahlas nějaké nesmysly a hrozně se smáli. Já tomu vůbec nerozuměl, tak jsem šel radši na buzerák a hlídal, jestli se neobjeví zase nějakej vetřelec. Jak jsem tak hlídal a sluníčko hřálo, tak jsem tak nějak zase usnul… Po obědě (to bylo panečku zase dobrot) jsme vyrazili zase na cestu. A protože byla neděle, zastavili jsme se na takovém zvláštním místě. Byly tam takové dva veliké stromy – Myšok říkal, že to je kostel. Když to říkal Myšok, tak to bude pravda. Zuzka nám tam vyprávěla něco o andělech. Všichni hezky poslouchali. I já si sedl a poslouchal, i když jsem všemu úplně nerozuměl, myslím, že Zuzka mluvila o tom, že všichni jsme si navzájem anděly a to já můžu jen potvrdit, protože, kde jinde by mohlo být takhle krásně, než právě mezi anděly. Pak se všichni chytili za ruce okolo těch stromů a pomodlili jsme se. A pak už se zase posbíraly bágly a šlo se dál. Začalo se dělat opravdu horko a nám postupně docházela voda. Já měl už hroznou žízeň. Konečně jsme dorazili do vesnice. Všichni se těšili, že si v místní hospůdce koupíme nanuky a limonádu, ale k našemu velkému zklamání měli zavřeno. Sedli jsme si tedy na trávu do stínu u kapličky, dali dohromady poslední zbytky zásob a vody. Po dostatečném odpočinku jsme se přesunuli na zastávku. Konečně přijela ta obrovská věc na kolech – autobus – a v tom přišla ta zrada. Helča mi nasadila náhubek, prý by mě bez něj do autobusu nevzali. Já to nesnáším. Helča slibovala, že mi to v autobuse sundá, ale nesundala, tak jsem si to sundal sám. A ten pán, co tam seděl hned ve předu – prý řidič, se tomu hrozně smál, tak už jsem to mít nemusel… Počkejte, čemu se divíte? No náhubek, rabuš. Vy to nevíte? Já jsem přece pes ☺. Helči pes z hradeckého útulku Cibela. A jsem hrozně rád, že jsem se díky Cibele dostal k Helče a tím i k téhle úžasné smečce. Tak doufám, že bude brzy zase nějaký další puťák. Myšok mi na to dal ruku, že bude, tak to už něco znamená. Dokonce prohlásil, že si už beze mne ani nedokáže puťák představit. Asi chápete, že už se nemůžu dočkat.

Tak tedy pac a ňuchňuch na čumák a tlapku na to, že se zase všichni takhle hezky a brzy sejdeme a povandrujeme ☺. Jedno kam, hlavně spolu.

Váš Ben, alias Benito, Benini, zlatíčko a miláček… Prostě Váš Benny Gooddog